Syrští uprchlíci v Libanonu: Usadit se nesmějí, odjet jinam nemůžou a do Sýrie se bojí vrátit
Každý pátý člověk v Libanonu je syrský uprchlík. Až jeden a půl miliónu Syřanů přitom nesmí v zemi pracovat a většina z nich je závislá na mezinárodní pomoci. Do žádné jiné země se z Libanonu prakticky nedostanou a situace v Sýrii jim návrat domů zřejmě ještě dlouho neumožní. V improvizovaných táborech podél libanonsko-syrské hranice tak roste zoufalství. Někteří utečenci ale proti němu aktivně bojují.
Safván povzbuzuje k jídlu a na zemi ve stanu kolem prostřeného ubrusu se dáváme do iftáru, tedy ramadánové večeře po celodenním půstu.
Jsou tu datle, sladký džus, dva druhy rýže, pečené kuře, opékané brambory s česnekem, jogurt, polévka a několik salátů. Jedí s námi Safvánova žena Zajnab, jejich čtyři kluci a Abú Chálid, což je šavíš, tedy něco jako starosta tábora.
"Koupili jsme dřevěnou kostru stanu a sami jsme ji dodělali. Tady je kuchyň, za závěsem koupelna s teplou i studenou vodou a tady máme ložnici."
Milión a půl syrských běženců v Libanonu si připadá jako ve vězení. V jednom z provizorních táborů natáčel zpravodaj ČRo Štěpán Macháček
Safván mě provází po svém 2+kk. Se ženou už tu leccos dovedli skoro k dokonalosti. Kostru pokrývá zvenku plachta, zevnitř ji Safván pobil izolací z polystyrenu a staniolu. Podlahy stanu už vybetonoval a v "obýváku" na ni dokonce položil dlažbu.
Občas si prý i zatancují, ukazuje mi Safván svůj bubínek. Mě ale fascinuje knihovna, která zabírá velkou část stanu. Děti tu mají spoustu učebnic, tužek, pravítek a sešitů. Podle pořádku je na první pohled je zjevné, že maminka Zajnab je učitelka. V táboře teď vede školu.
"Je to plnohodnotné vyučování. Zpočátku budila škola ve stanu dojem, že je to jen nějaké rozptýlení. Jakmile jsem ale začala s dětmi pořádnou výuku, rodiče pochopili, že to myslím vážně,“ říká.
Tábor s číslem 010 má 17 stanů. Všichni se tedy dobře znají a jak mi říká Safván, vesměs jsou tu lidé pocházející z velkého města. Holky teď uklízejí uličku, před stany vznikají upravené předzahrádky se zeleninou nebo květinami a z klecí zpívají kanárci, které mají Syřané tolik rádi.
U jednoho stanu se na podvečerní lavičce schází táborová inteligence, včetně jednoho profesora filozofie, a diskutuje o staroarabských básnících.
Tábor leží skoro na hranicích se Sýrií, Safván ale o brzkém návratu pochybuje. "V našem Homsu už je v podstatě klid. Ale jaké máme záruky? Režim se na ty, kteří utekli, dívá jako na zrádce. Podle Asadovy logiky jsou ti, kdo nebojovali s ním, prostě proti němu."
Safván se bojí odplaty, věznění, či mučení ze strany syrské bezpečnosti, kterého byl mnohokrát svědkem i před válkou. V Homsu měl přitom velkou drůbežárnu a žena Zajnab učila na škole angličtinu. Žili si vysoko nad syrským průměrem a bydleli ve velikém moderním bytě.
"Pokud by byly záruky třeba mezinárodního společenství, nastal skutečný mír, tak se okamžitě vrátíme. Já jsem proti válce a jsem i proti jakýmkoliv ozbrojeným skupinám," dodává Safván.
Tady na lavičce před stanem přitom zaznívají i varovné myšlenky. Konkrétně že v mnoha uprchlických táborech postupně vyrůstá mladá generace bez vzdělání a jakékoliv perspektivy. Extremizmus tu pak bude mít velice úrodnou půdu.
