Jako letitý stoupenec autonomní měnové politiky jsem si sepsal čtyři argumenty, proč mi debata o euru nedává smysl. Beru to tak, že kdyby dnes u nás byla inflace nižší než v eurozóně, žádná debata o euru by vůbec neexistovala a nebyl by pro ni důvod. Takže míč je na straně ČNB a ta by měla mluvit, vysvětlovat, přesvědčovat a dávat jasné argumenty, proč jsme tam, kde jsme. Debata o euru je vždy jen odrazem výkonu měnové politiky v danou chvíli.

A. Dlouhodobě jsou země v eurozóně více zadlužené oproti těm mimo eurozónu – „deštník“ společné měny vytváří sklon k černému pasažérství a nezodpovědnosti (tento klub vyvolených, jakýsi údajný „lepší“ klub nedodržuje vlastní pravidla, resp. dodržuje je asi v 50 % případů, což je zatraceně málo – zkuste si představit, že by každé druhé auto projíždělo křižovatku na červenou….)

B. Podmínky vstupu se změnily – po precedentech Bulharska a Chorvatska se očekává, že země vstoupí do bankovní unie už při vstupu do ERM II, ne až vstupem do eura! Změnilo se to až v roce 2018 a eurozóna si udělala tohle nové vstupní kritérium sama. Pro zemi, kde všechny významné banky jsou v rukou zahraničních matek a je třeba hlídat tok kapitálu a likvidity mezi matkami a dcerami to znamená odevzdat dohled nad bankami do ECB i bez jistoty, jestli euro někdy skutečně přijmeme. Platí tedy zlaté pravidlo: nevstupuj do ERM II, pokud nemáš jistotu, že vstoupíš do samotné eurozóny! Nejhorší ze všech světů je tedy vstoupit do ERM II a nemít jasné a napříč politickým spektrem dohodnuté datum vstupu. Takový stav je možná dobrý pro Bulharsko, určitě ne pro Česko.

C. Spontánní euroizace u domácností je u nás velmi nízká (na rozdíl od celého Balkánu, Maďarska nebo Pobaltí dříve). Souvisí s dlouhodobou důvěrou v měnu – koneckonců jsme poslední část někdejšího Rakouska-Uherska, která od roku 1892 drží monarchistický název měny koruna. Nikdy nebyl důvod ho měnit. Monarchistická tradice v naší republice. :)

Když se vzdáme volně plovoucího kurzu, nebude bohatnutí (konvergence, tedy dobíhání těch bohatších zemí) moci probíhat jinak než přes inflaci, vzdáme se pohodlí postupně posilujícího kurzu v nízkoinflační ekonomice. To jsme zažívali hodně silně po roce 1998. Ale samozřejmě, pokud bychom přijali jako fakt, že už dál dohánět nebudeme, nemá tento argument smysl, ale bylo by to smutné.

1. Ano, domnívám se, že Česká republika by měla přijmout euro ve chvíli, kdy na to bude ekonomicky připravena, a pevněji se tak zařadit do jádra evropské ekonomické integrace.

2. Euroizace české ekonomiky je již nyní poměrně vysoká a roste, takže firmy dokážou z výhod eura významně těžit. Tyto benefity by se měly rozšířit i na ostatní subjekty v ekonomice. Nezanedbatelný je po mne fakt, že to posílí naši pozici v politických procesech EU a naší solidaritu s integrací, ze které významně těžíme.

3. U poslední dvou přijetí bylo nově požadováno také členství v bankovní unii v okamžiku vstupu do ERM II, tím vzniká situace, že ČR přesune velkou část bankovního dohledu mimo svou kompetenci, ačkoliv ještě nebude mít euro. Dobu v ERM II je proto vhodné zkrátit na minimum a vyjednat si s EU konkrétní podmínky plnění podmínek bankovní unie vzhledem k tomu, že ČR má bankovní dohled kvalitní.

1. Ano, je to ekonomicky racionální vzhledem k naší historické, ale i ekonomické provázanosti se západní Evropou. S přijetím eura je ale nutné spojit i tolik potřebné a ještě nedotažené strukturální reformy, které přispějí k větší flexibilitě ekonomiky a její odolnosti vůči šokům. Euro bychom přijmout měli, ale až rozpracujeme „své domácí úkoly“.

2.
• Snížení transakčních nákladů firem (0,28–0,5 % HDP) +13–23 mld. Kč ročně.
• Snížení nákladů na kurzové zajištění firem (0,4 % HDP) +18 mld. Kč ročně.
• Snížení úrokových sazeb a úrokového rozdílu a z toho vyplývající podpora růstu ekonomiky.
• Snížení nákladů na financování veřejných i soukromých investic a jejich dluhů.
• Zvýšení makroekonomické stability a z toho vyplývající potenciál pro zlepšení ratingu země.
• Zvýšení atraktivity pro zahraniční investory.
• Snadná porovnatelnost cen a mezd doma versus v zahraničí a díky tomu i zesílení konkurence na trhu.
• Účast na formulaci a implementaci společné měnové a kurzové politiky zemí eurozóny nelze kvantifikovat.

3.
• Ztráta vlastní měnové politiky a schopnosti reagovat na krize, které budou na českou ekonomiku dopadat jinak než na ostatní země eurozóny.
• Vytvořit dostatečné kapacity – tj. rezervy či manévrovací prostor pro rozpočtovou politiku státu, která bude moci jako jediná reagovat na nepříznivé šoky.
• Riziko výrazného posílení kurzu před přijetím eura a s tím související riziko ztráty cenové konkurenceschopnosti exportního sektoru.
• Jednorázové náklady účasti ČR časti SSM dle velikosti ekonomiky a bankovního sektoru (9 % HDP) -437 mld. Kč (hradí stát).
• Jednorázové náklady účasti ČR v bankovní unii (0,2–0,45 % HDP) (hradí stát) a (2–3% HDP hradí banky).
• Jednorázové náklady podniků na zavedení eura (0,86 % HDP) -40 mld. Kč.
• Výpadek příjmů z konverzních a zajišťovacích operací (0,8 % HDP) (banky).
• Jaký konverzní kurz nastavit, aby vybalancoval zájmy vývozců (co nejslabší kurz) se zájmy střadatelů a dovozců (co nejsilnější kurz).

1. Z ekonomického pohledu nemáme přesvědčivé důkazy o prospěšnosti eura v zemích, které nám jsou podobné. Pokud by se nějaké objevily, lze euro kdykoliv snadno přijmout. Naopak opustit eurozónu by v případě potřeby bylo krajně obtížné. Pro tuto chvíli tedy volím korunu.

2. Došlo by k úspoře nákladů na směnu mezi eurem a korunou, což ocení hlavně část firemního sektoru. Odpadne i potřeba zajišťování se proti kurzovým výkyvům. Česko by také získalo vliv na formování evropské měnové politiky, byť spíše symbolický.

3. Potřeby české a evropské ekonomiky nejsou vždy totožné a právě flexibilní kurz či vlastní měnová politiky patří mezi mechanismy, kterými lze rozdílné potřeby zohledňovat a předcházet tak hospodářským škodám. Pokud rozdíly mezi zeměmi nemůže vyrovnávat měna, musí je vyrovnávat buďto pružné stěhování obyvatel nebo redistribuce peněz daňových poplatníků. To první se v Evropě téměř neděje a pro to druhé nemá Evropská unie žádné transparentní a účinné nástroje.

1. Jsem pro přijetí eura. Ptáte se mě jako ekonoma, ale odpovídám i po zohlednění neekonomických důvodů. Euro je nejen ekonomická otázka s ekonomickými důsledky, ale nyní ještě více politická otázka s politickými důsledky.

2. Politické přihlášení se k jádru Evropské unie je zásadní. Namátkou některé ekonomické argumenty stručně. Euro sníží některé náklady a rizika spojená s mezinárodními aktivitami. Euro by mělo být přínosnější pro nás než pro většinu evropských zemí, které jej již přijaly. Ekonomicky můžeme být připraveni na euro v blízké budoucnosti.

3. Česko by s eurem snížilo kontrolu nad vlastní měnovou politikou a zvýšilo některá další rizika, viz například dokument Analýza sladěnosti od ČNB. Stále probíhající proces ekonomické konvergence České republiky k eurozóně je jeden z nejvarovnějších ukazatelů naznačující ekonomická rizika spojená s případným přijetím eura. Konvergence dlouhodobě probíhá z pohledu cen, mezd, i HDP na hlavu, ale ne tak rychle, jak bychom si přáli, jak jsem diskutoval v textu z 10. ledna 2024 na serveru Seznam Zprávy.

1. V tuto chvíli nejsem pro přijetí eura. Celospolečensky náklady takového kroku převyšují benefity a dokonce se obávám, že s rostoucím náskokem. To ale neznamená, že euro je z hlediska Česka odepsané navždy. Z eurozóny se ale musí stát optimální měnová zóna, což je zcela základní předpoklad její správné a udržitelné funkčnosti, a její členové musí plnit závazky rozpočtové kázně, vtělené do nyní modifikované podoby Paktu růstu a stability.

2. Argumenty pro jsou hlavně mikroekonomického rázu. Firmy a podniky by ušetřily na poplatcích za směnu měn a na zajištění kurzového rizika. Tyto náklady činí nejvýše 0,5 procenta HDP, tedy kolem 35 miliard korun ročně, takže makroekonomicky nejsou příliš významné, byť z hlediska některých konkrétních podniků - tedy mikroekonomicky - je jejich význam vyšší. Výhodou také je, že lidé by při cestě do eurového zahraniční nemuseli platit směnárnám. Obecně by v ekonomice byly nižší úrokové sazby, což značí třeba dostupnější úvěry, ale to nemusí platit vždy. Dostupnější úvěry v podobě hypoték vedou k rychlejšímu růstu cen nemovitostí a bydlení. Ovšem tyto vyšší ceny v dlouhodobém horizontu podnítí větší objem výstavby, což může vytvořit částečně korektivní tlak na pokles cen realit.

3. Argumenty proti jsou hlavně makroekonomického rázu. Klíčovým je neexistence autonomní měnové politiky, která může úrokové míry „šít na míru“ přímo potřebám české ekonomiky, bez ohledu na vývoj v jiných zemích. Za současné situace to znamená, že s eurem bychom měli v uplynulých více než dvou letech vyšší inflaci, než byla s korunou. Místo nejvýše osmnáctiprocentní by byla třeba až 25 až 30procentní, a to při hůře úročených spořicích účtech v bance (přibližně jen nejvýše tříprocentní úrok namísto šestiprocentního). Neméně podstatné jsou ovšem to, že eurozóna vykazuje řadu makroekonomicky významných „konstrukčních nedostatků“, které staví otazník za dlouhodobou udržitelnost celého projektu a které se již nyní projevují zhoršováním ratingu většiny jejích členských zemí (na rozdíl od zemí EU bez eura, jimž se rating naopak zpravidla zlepšuje) a v porovnání s ČR více než dvojnásobnou a trendově stále rostoucí úrovní veřejného zadlužení v poměru k HDP.

1. Ano.

2.
A. V nastupující situaci globální ekonomiky je příslušnost k velké rezervní měně pojistkou nejen proti vlivům volatility měny, kterou koruna – měna viděná trhem jako součást kategorie s čínským jüanem, indickou rupií, mexickým pesem, tureckou lirou, maďarským forintem - bude mít vyšší než euro, ale k celému Západu. Odstrašením nám budiž příklad Maďarska, které se v posledních letech opakovaně přiblížilo platební neschopnosti a pomoc si vyprosilo v Kremlu (nákupy ropy na dluh od Ruska a zřejmě i další pomoc), za kterou platí nejen nejvyšším podílem nákladů na obsluhu státního dluhu na HDP v celé EU, ale i závislostí na politice Kremlu. Důvod vidím jako nejzásadnější, ale vysvětlení přesahuje možnosti jednoho odstavce.
B. Náklady na krytí kurzového rizika podniků v české ekonomice, jedné z nejotevřenějších a nejvíce závislých na zahraničním obchodě v Evropě.
C. Omezení odtoku firemních zisků z Česka, důvěryhodnost a investice. K přijetí eura jsme se zavázali v referendu o vstupu do EU. Investoři, domácí i zahraniční, kteří vkládali své peníze do české ekonomiky před 20 lety, měli legitimní očekávání, že kolem roku 2009-2010 ponesou nulová kurzová rizika k euru. Ani po 20 letech ale eurem neplatíme a není divu, že výnosy z investic firmy odvádějí do zahraničí a reinvestují je v jiných zemích. Vždyť i když řadový e-shop zklame vaše očekávání, nakupujete příště jinde.
D. Jistota měnové politiky do budoucna v systému, kde jmenování bankovní rady je plně v rukou jediné osoby, volené navíc přímou volbou, která v podmínkách probíhající hybridní války může být zmanipulována informacemi z kyberprostoru. Nejde jen o to, že výběr bankovní rady může sloužit soukromým zájmům jmenujícího, ale systém není vůbec ničím ochráněn proti tomu, co se stalo v roce 1950 v tehdejším Československu: aby v čele centrální banky stála bankovní rada nadiktovaná cizí velmocí, s následnou ztrátou směnitelnosti koruny za rezervní měny, vysokým odtokem peněz na financování ekonomik na východ od Československa a roky hlubokého ekonomického propadu.
Země se přijetím eura sice vlastní měnové politiky vzdává, ale proti popsanému vývoji má silnou pojistku.
E. Menší volatilita měny a levnější dluhové financování soukromého i státního sektoru.
F. Ochrana proti excesivně populistické výdajové politice státu, tj. rychlému růstu zadlužování jinam než na investice, před kterou už dnešní mechanismy eurozóny poměrně silně chrání.

3. Z mého pohledu zbývá už jen jeden: stabilita bankovního trhu. Máme v bankovnictví vysoký podíl dceřiných společností bank z jiných zemí EU. V posledních více než 20 letech byl a je dohled nad českým bankovním trhem mimořádně kvalitní i v celosvětovém měřítku a zohledňuje stabilitu našeho domácího trhu. Dohled by přijetím eura byl předán do Frankfurtu a je otázkou, zda by v teoretické fiktivní krizi, kdy by západoevropská mateřská společnost některé velké české banky např. chtěla v zájmu vlastní stability zavřít svou českou dceřinou firmu, zohlednil stabilitu bankovnictví v Česku nad stabilitou systému celé eurozóny.
Odpůrci přijetí eura uvádějí jako nevýhodu spoluúčast na případném krytí dluhů jižní části eurozóny. Zní to ironicky od nejrychleji se zadlužující země EU v době, kdy fiskální politika celého jižního křídla eurozóny je už po čtyři a více let zdravější než česká (u Řecka mnohem déle). Systém společných záruk by ochránil i naše dluhy a můžeme ho potřebovat dříve než jižní křídlo EU.
Odpůrci přijetí eura také uvádějí nárůst cenové hladiny. Ten by nastal jedině, pokud by centrální banka špatně zvolila středový kurz (ale to není pravděpodobné), anebo v situaci nedostatečné konkurence na trhu, kdy by obchodníci zneužili přechod na novou měnu k tomu, že by ceny nezaokrouhlovali dolů i nahoru, ale všechny jen nahoru. Česko ovšem výrazně lepší ochranu soutěže na trhu potřebuje i bez změny měny, a to rychle, ne až za 4-6 let (realistický termín přechodu na euro), jak ukazuje zkušenost posledních tří let.

1. Jsem pro přijetí eura.

2. Pro mě hlavním argumentem rozhodně nejsou důvody ekonomické. Euro má jen velmi zhruba odhadnutelné ekonomické přínosy a výhody na straně jedné a náklady a nevýhody na straně druhé a zhruba je to vyrovnané.
Za mnohem zásadnější důvod k přijetí eura považuji jednak původní referendem orazítkovaný závazek Česka ho přijmout. Zde pozice chytré horákyně není na místě a je to pod důstojnost naší republiky. A za druhé mnohem důležitější než možné hypotetické ekonomické náklady či přínosy, je pro Česko mnohem důležitá silná a odolná EU. Venkovních nepřátel totiž číhá mnoho, a pokud nebudou země EU včetně ČR držet pospolu, nepřátelé jednotlivé země EU jednu po druhé ekonomicky a jinak rozloží. V manželství mají obě strany také závazky, a ne že jeden ze svazku si dělá, co chce, jak se mu to zrovna zdá výhodné. Tahle politika vyčůranosti by země EU, včetně Česka, posléze dovedla do náruče vnějších nepřátel. A i proto nepřátelé odpor k EU a euru podporují a různě lidi k odporu poňoukají.

3. V podstatě na to odpovídám nahoře. Ekonomické výhody a nevýhody jsou zhruba stejné. Přesně se odhadnout ex-ante (předem, pozn. red.) nedají a navíc se to každého občana a organizace dotkne jinak. To prostě nerozhoduje. Z pohledu dlouhodobě strategického zájmu Česka, aniž vidím do budoucnosti, žádné zásadní nevýhody nevidím.

1. Ano, jsem pro přijetí eura. Byl jsem pro přijetí eura od začátku. Koneckonců když Česká republika vstupovala v roce 2004 do Evropské unie, tak jsme se k tomu zavázali v prvním konvergenčním programu a chtěli jsme to stihnout o rok dříve než Slovenská republika. To se nám bohužel nepovedlo a ta debata stále pokračuje. Myslím, že jsme měli přijmout euro už dávno.

2. Argumenty pro přijetí eura jsou víceméně pořád stejné. Naší ekonomice by to slušelo. Jsme malou otevřenou ekonomikou, která má drtivou většinu svého bohatství díky tomu, že čile obchoduje s cizinou. Ekonomických důvodů je mnoho. Banky, podniky, ale i spotřebitelé nebudou vystavováni kurzovým rizikům. Mít samostatnou měnu je dost riskantní věc.
Výhoda v nevýhodě české koruny spočívala vždy v tom, že jsme měli kvalitní centrální banku a koruna se vždycky dobře držela. I ty naše bankovky hezky vypadají. Nikdy jsme neměli velkou měnovou krizi. Ale hodně energie mimo ekonomických přímých dopadů vyčerpáváme, a mnoho inkoustu maříme tím, že už víc než deset neustále dokola debatujeme, jestli euro přijmout, nebo ne.
Být v Evropské unii a nemít euro je tak trochu jako napůl oblečená a napůl neoblečená princezna. Euro je vyvrcholení evropských integračních snah. Byla by velká škoda, kdyby Česká republika zůstala mimo. Může se jednoho dne velice jednoduše stát, že se Evropská unie rozdělí na rychle se integrující blok a na blok druhé jakosti. Není představitelné, aby země, která nemá euro, byla v té rychle se integrující ekonomické části.

3. Mezi argumenty proti patří jistá ztráta suverenity. Na to je potřeba namítnout, že Česká národní banka není moc suverénní. Kdyby šlo shodit korunu a pomoci tím exportu, tak bychom to dávno udělali. I tak silné ekonomiky jako Německo, Francie, Španělsko, nemluvě o Finsku a Itálii se rozhodly suverénní měnové politiky vzdát z toho důvodu, že před tím, než Evropa zavedla euro, tak drtivá většina zemí de facto následovala chování německé marky. Ani v současném režimu suverenita jako hlavní argument proti není moc platný.

1. I kdybychom plnili konvergenční kritéria, tak v současné chvíli jsem o něco více proti vstupu do eurozóny. Argumenty pro vstup ale v poslední době posílily.

2. Vedle zjevného ušetření transakčních nákladů je s Vladimirem Putinem v zádech stále významnější symbolická role sjednoceného, i když rozmanitého Západu. A zavázali jsme se k tomu.

3. Eurozóna není optimální měnová oblast, což je zásadní, ostatně za to Robert Mundell dostal Nobelovu cenu. Především ale nedává smysl zbavit se měnové politiky, když ta česká funguje. Pragmatickým argumentem pak je, že dnes neplníme Maastrichtská kritéria.

1. Ano, Česko by mělo přijmout euro, protože výhody přijetí převyšují nevýhody.

2. Ekonomika je již od roku 2000 připravená. Ušetříme tím výlohy za směnu korun na eura a budeme mít větší příliv zahraničních investic.

3. Největší argument je, že ztratíme kontrolu nad vlastní měnou, což může být nevýhoda, ale v případě chybných kroků centrální banky též výhoda.

1. Jako bývalý centrální bankéř: neutrální – euro je jen určitá podoba fixního kurzu a volba režimu měnové politiky (pevný vs. plovoucí kurz) nemění dlouhodobou výkonnost ekonomiky.
Jako akademický ekonom: pro zachování koruny – budou se pak hezky psát odborné články např. na srovnání výkonnosti slovenské a české ekonomiky. :)
Jako občan: pro euro – naši budoucnosti vidím v Evropě, resp. její integrované části, nikoli na periferii.

2./3. Ekonomicky těžko najdeme jednoznačnou odpověď (viz pozice centrálního bankéře v bodu 1). Pro mě je klíčová dimenze politická: dávám přednost být „u stolu“, kde se rozhoduje a mít možnost do toho také mluvit, než stát za dveřmi. A (hrozba) geopolitická: je lepší být „uvnitř“ než mimo; bezpečnostní deštník je pro nás především NATO, ale nemusí jít vždy jen o explicitní vojenskou hrozbu.