Festivalový deník: finální Vary ze křoví aneb důležitost posledního

„Na to, že jste právě vylezla ze křoví, vypadáte docela dobře“ se za poslední týden stalo oblíbenou větou mého kolegy z Radiožurnálu, kterou mě vítal na každodenních poradách. V pátek jsem vylezla naposledy, pro svých pár odběratelů na twitteru dokonce (skoro) doslova.

Karlovy Vary Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

52. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech | Foto: Kristina Roháčková | Zdroj: Český rozhlas

Sdílím pocity svého kamaráda kameramana, který mi řekl, že se domů těší už od sobotního rána. Toho před týdnem.

Ono se totiž může zdát, že celodenní sledování filmů moc energie nesebere, ale opak je pravdou.

I já, celkem zarytý milovník všech druhů pohybujících se obrazových okének, jsem si už kolem středy začala říkat, že jsem toho viděla dost a že už mě z festivalové nabídky nic nezajímá. V ten moment ale nestává problém. Co dělat ve Varech, když se nechcete dívat na filmy nebo zrovna neholdujete předraženému alkoholu?

Odpověď je jednoduchá: stanete se turistou. A tak jsem si zašla k vypuštěnému bazénu Thermal, prošla si každý kout kolonády z jedné strany na druhou, navštívila sochu Karla Marxe ve vilové čtvrti, a dokonce si sáhla do vřídla, abych mohla stejně jako další návštěvníci kolem mě nahlas konstatovat, že je opravdu horké.

Festivalový deník: nepříliš oslnivý den filmového recenzenta

Číst článek

Program zhruba na dvě hodiny jsem tedy měla kompletní. Sobotní odjezd byl ale stále v nedohlednu, takže jsem se musela chtě nechtě vrátit zpátky k filmům, klimatizovaným kinosálům a alkoholovému odéru, který se obzvlášť při večerních projekcích řinul z ostatních diváků.

Hořkosladké na shledanou

V pátek jsem se s náhlým přívalem energie začala připravovat na odjezd. Vyprala jsem si jeden pár ponožek, snědla všechno jídlo, které jsem poslední týden akumulovala, a provedla inventuru mezi útržky festivalových lístků (chyběly tři). Čekala mě poslední noc ve Varech, a tak jsem chtěla stihnout udělat všechny své oblíbené věci.

Začala jsem tím, že jsem hodinu spala. S pocitem, jako by mě někdo praštil po hlavě křišťálovým globem (za celoživotní přínos kinematografii, děkuji pěkně), jsem se vydala do centra Karlových Varů, což mi zabralo celých 5 minut, z nichž podstatnou část spolklo zavazování tkaniček.

Sedla jsem si na svou oblíbenou lavičku na Sadové kolonádě, kolem které několikrát denně procházejí „hárekrišňáci", sledovala několik minut rozhovor s filmovým hostem v Rstreamu, prodebatovala možnost koupit si další vzpomínkový předmět ve festivalovém obchodě, dala si svou oblíbenou tvarohovou zmrzlinu, nadšeně zatleskala před filmem ve Velkém sálu panu Folprechtovi a nakonec zašla do prodejny s karlovarskými oplatkami, abych stejně jako všichni turisté mohla opouštět Vary s kufrem v jedné a taškou krabic s oplatkami v druhé ruce.

Představa, že zítra touhle dobou už budu doma, mě naplňovala radostí. Jak se ale blížil večer, začalo mě napadat, jak vynikající byla ta zmrzlina, co jsem dnes měla naposledy. A jak skvělý byl ten film, co jsem předtím viděla, a že je škoda, že už je poslední. Telepaticky jsem přivolávala tyhle své poslední zážitky půlku týdne, a když přišly, tak za sebou žádnou radost nezanechaly. Jak typické.

Naštěstí mám necelý rok na přemítání o tom, jestli jsem něco svým odjezdem o den dříve neprošvihla. A pokud ano, uslyšíme o tom od někoho jiného - možná dokonce lépe než ode mě.

Uvidíme se zase velmi brzy u méně sloupkovitých, ale stále především filmově zaměřených formátů. A teď mě omluvte, hodlám se prospat do začátku příštího týdne. 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme