Cesta ČSSD na vrchol a zase zpátky
Královehradecký kulturní dům Střelnice se za posledních 25 let aspoň zvenčí moc nezměnil. A sociální demokracie, která tu nedávno zvolila svého nového předsedu, vlastně také ne. Je to malá a chudá strana s pár poslanci ve sněmovně.
Jenže tehdy, v únoru 1993 odjížděli sociální demokraté ze sjezdu v Hradci s novým předsedou Milošem Zemanem a naplněni optimismem, že se z nich časem stane nejsilnější česká strana.
Tentokrát mají vyhlídky o poznání skromnější. Sice mají také nového lídra - Jana Hamáčka, ovšem na slavné časy, které přišly po Zemanově zvolení a které vyvrcholily dvěma slavnými třicetiprocentními volebními trumfy v letech 1998 a 2002, můžou jen vzpomínat. A raději si vůbec nenamlouvat, že je teď čeká podobná cesta.
Hamáčkův úkol bude mnohem méně ambiciózní, ovšem možná srovnatelně obtížný: udržet ČSSD jako relevantní politickou stranu. Času má minimum. Už na podzim jsou tu komunální volby, které spoustu straníků zajímají ještě mnohem víc, než ty sněmovní a už teď je zřejmé, že ČSSD čeká další ústup z pozic, které ještě na radnicích drží.
Sociální demokraté jsou v situaci, jakou pamatují jen ti služebně nejstarší - a vlastně ani ti ne. ČSSD se od roku 1989 podílela na celkem pěti vládách ve třech volebních obdobích. Ale vždy v nich měla premiéra, jak to nejsilnější vládní straně přísluší.
Teď právě sociální demokraté chvátají do spojenectví s Andrejem Babišem v pozici ani ne menšího partnera, ale jako přívěšek 15 hlasů k 78, kterými disponuje ANO. Patrně se s tím dá něco uhrát - ale vědí sociální demokraté přesně, co to má být?
Zůstat sněmovní stranou
Zřejmě jisté programové ústupky, kterými budou před svými voliči kompenzovat fakt, že v čele vlády bude sedět trestně stíhaný Andrej Babiš, jakkoliv si sjezd odhlasoval, že je to „zásadní problém“. Ano, to asi je, ale problémy a zásady jsou tu od toho, aby se překonávaly.
Takže to asi bude nějaký čas trvat, ale sociální demokraté se nakonec nějak s obviněným Babišem smíří - protože jsou přesvědčeni, že jim nic jiného nezbývá. A dá se to pochopit, protože snad ani na ODS po volbách 2013, kdy na tom byla skoro přesně stejně jako ČSSD dnes, nebyl tak smutný pohled.
Prezidentův sen a levice
Číst článek
Demoralizovaná strana, jejíž někdejší vlastně užitečná nesourodost se proměnila v prostou lidskou nenávist, kterou k sobě navzájem cítí “přátelé”, jak se oficiálně členové ČSSD stále ještě nazývají.
Ten rozdíl oproti ODS model 2013 je ale ještě dramatičtější. ODS věděla, proč tak dopadla a mohla se utěšovat, že až vyblednou vzpomínky na těžké roky 2010 - 2013 a trapný pád Nečasovy vlády, voliči jí odpustí. To se pomalu děje. Petru Fialovi navíc vcelku viditelně prospěl oddechový čas v opozici.
Sociální demokraté vlastně ani pořádně netuší, proč od nich voliči odešli poté, co vcelku úspěšně vládli celé čtyři roky a co jim vlastně mají nabízet teď: umírněný sociálnědemokratický program, který de facto převzalo ANO nebo pobíhání s puškou na hranicích a permanentní dodávku strachu, jak to dělá Okamura?
A teď chvátají do vlády s člověkem, který jim už jednou ukázal, jak efektivně je dokáže marginalizovat. S chutí to udělá podruhé - a je v mnohem lepší pozici než poprvé. Mimo jiné i proto, že má stále v záloze volební koalici s komunisty a SPD a po vzniku vlády a hlasování o důvěře už nebude ČSSD kromě estetického dojmu příliš k ničemu potřebovat.
Těžko říct, jestli Jan Hamáček povede ČSSD až do příštích voleb. Ale teď to vypadá, že za úspěch v nich budou sociální demokraté považovat, pokud zůstanou sněmovní stranou. Což, aby bylo jasno, pro tuhle zem není úplně nejlepší zpráva.
Slovenská diskuse o novele ústavy jako Ficova dočasná prohra
Kamila Pešeková
Írán a Rusko? Ve skutečnosti velkými spojenci nejsou
Ondřej Soukup
Další válka a ropa je docela v klidu. Zatím
Tereza Zavadilová
Íránský režim na kolenou, ale ne na lopatkách
Jan Fingerland