Až budete drhnout záchod, představte si na dně bankovky, říkají filipínským ženám před cestou do zahraničí
Lidem, kteří za prací vyrazí do zahraničí, se na Filipínách přezdívá „noví hrdinové“. Největší část z nich, kolem 200 tisíc ročně, tvoří pracovnice v domácnosti. Daleko od svých rodin přitom mnohdy čelí psychickým a sexuálním útokům, nelidskému zacházení ze strany svých zaměstnavatelů nebo nezvladatelným stresům. Dokumentární snímek francouzsko-korejské filmařky Sung-a Yoon zachycuje jejich trénink ve speciálních školících střediscích.
Do zeleně vymalovaného pokoje proudí denní světlo. Na posteli spí žena v pohodlné poloze. Další žena v zástěře k ní rozvážně přistoupí. „Pane?“ osloví ji v angličtině. „Pane, omlouvám se, že ruším. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli bych nemohla dostat příští týden volno. Blíží se narozeniny mého syna a já ho už dva roky neviděla.“
Žena na posteli se stále ještě se zavřenýma očima mrzutě otočí a zajímá se, co má teď dělat ona. „Víš přece, že moje děti se o mě nestarají,“ pronese pak vyděračně. „Promluvíme si o tom později,“ dodá a zase si lehne. Druhá žena pokývá hlavou, poděkuje a tiše odkráčí pryč.
Scéna spíše než výukovou lekci připomíná herecké cvičení. Skutečně jde ale o zachycenou část školení v jednom z filipínských tréninkových center, kterými si musí projít všichni, co chtějí vyrazit do zahraničí za prací v domácnosti.
Takzvaných OFW neboli Overseas Filipino Workers (filipínských pracovníků v zámoří), kteří opustili nepříznivé ekonomické podmínky na Filipínách a živí svou rodinu ze zahraničí, bylo na konci roku 2018 podle odhadů citovaných magazínem National Geographic zhruba 10 milionů – tedy asi desetina populace souostroví.
Pracovníci v domácnosti, kterými jsou převážně ženy a matky od rodin, z nich tvoří jednu z největších skupin. Každoročně jich ze země odjede na 200 tisíc, a to nejčastěji do vyspělých zemí, jako jsou Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Hongkong či Katar.
„Filipínská vláda má smlouvy se zahraničními státy, takže ty ženy odjíždějí legálně za hranice. Je to kontrolovaná legální imigrace,“ vysvětluje pro server iROZHLAS.cz fenomén OFW režisérka Sung-a Yoon, jejíž dokumentární snímek Overseas (V zámoří) uvedl v soutěžní sekci filmový festival v Londýně.
Moderní otroctví v Česku. Příběh filipínských žen, které se staly oběťmi obchodování s lidmi
Číst článek
„Školení probíhají v soukromých centrech. Pokud ta ale dodrží všechny stanovené regulace, může jejich tréninkový program získat oficiální akreditaci od vlády,“ říká. Jak rozsáhlé je ve skutečnosti systémové zázemí pro filipínské pracovníky v zámoří, ilustruje výčtem úřadů, které v tomto ohledu pod vládu spadají: „Třeba i ten, který zajistí, že pokud v zahraničí zemřete, vaše rodina dostane z pojistky finanční odškodnění.“
Noví hrdinové
Sung-a Yoon se podle svých slov začala o OFW zajímat při svých filmových studiích v Belgii. „Všimla jsem si filipínské ženy, která pravidelně odváděla děti do místní školy. Zajímal mě její příběh. Uvědomila jsem si, že se o pracovnicích v domácnosti, natožpak cizinkách, moc nemluví, že jsou v naší společnosti spíše neviditelné,“ popisuje.
Na Filipínách navštívila asi dvě desítky tréninkových center, aby pochopila, jak fungují. „Než jsem tam přijela, viděla jsem všechno černobíle. Byla jsem si jistá, že učitelé jsou ti zlí a ženy oběti. Pak jsem si ale uvědomila, že ti školitelé mají dobré úmysly a snaží se je připravit na pobyt v zahraničí se vším všudy – bez zamlčování ošklivé pravdy,“ dodává režisérka.
Kromě základních věcí, jako je domluva v angličtině, pravidla stlaní postelí či stolovací kultura, si totiž ženy v tréninkových centrech cvičí i modelové situace. Zkouší si, jak na ně zaměstnavatelé křičí s nesmyslnými příkazy. Dostávají přednášky o tom, jak nepropadat úzkostem a stresu („stres vede k sebevraždě“) nebo jak se bránit sexuálním útokům ze strany svých nadřízených („hlavně nikoho nezabíjejte“).
Ženám se zdůrazňuje, aby před svými zaměstnavateli nikdy neplakaly („Ukazuje to slabost. A Filipínci nejsou slabí.“) a při jakémkoli problému vždy myslely na budoucnost a své děti. Protože takové peníze, co si vydělají v zahraničí, by si doma nikdy nevydělaly. „Když budete drhnout záchod, představujte si na jeho dně bankovky,“ prohlásí jedna ze školitelek.
Po večerech předávají zkušenější ženy nováčkům své osobní zážitky. Jedna vypráví o tom, jak v rodině ani nedostala vlastní pokoj, a tak spala na zemi v kuchyni. Často však neměla ani na odpočinek čas, protože pracovala celou noc. Další otevřeně popisuje, jak jí bratři její šéfové sahali na prsa a mezi nohy.
„Chovali se ke mně jako ke psovi,“ svěřuje se ostatním. Zatímco jí po tvářích tečou slzy, snaží se usmívat. „Modlila jsem se, aby už mi vypršela smlouva. Ale musela jsem pokračovat dál. Soustředila jsem se na práci. Dělala jsem si selfie,“ směje se a otírá si obličej.
Někdo jiný přidává historku o tom, jak žena, která odjela pracovat do Kuvajtu, jednoho dne prostě zmizela. Po roce její tělo našli v mrazáku. „V určitém smyslu mi to připomínalo vojenskou službu,“ míní filmařka. „Protože jim říkají, jak je to nebezpečné. Že mohou zemřít.“
Filipínští pracovníci v zámoří znamenají pro svou zemi pravidelný proud peněz. Kvůli jejich obětem nejen vlastní rodině, ale také státu, se jim proto dostalo z úst prezidenta Rodriga Duterteho přezdívky „noví hrdinové“. Jak uvádí National Geographic, v prosinci se na Filipínách slaví národní měsíc pracovníků v zahraničí. O jejich životech, mnohdy v přikrášlené podobě, v posledních letech také vzniká řada filmů a televizních seriálů.
