Jestli můj román přiblíží mladým, co byl stalinismus, budu šťastná, říká autorka oceňované Zulejky
Český překlad svého veleúspěšného románu Zulejka otevírá oči představila tatarsko-ruská spisovatelka Guzel Jachinová. „Jestliže lidi, kteří už nezažili svoje prarodiče, díky téhle knížce aspoň trochu začnou chápat – pro ně naprosto abstraktní – pojmy jako stalinismus nebo rozkulačení, dostanou se k jádru těchto závažných témat, bude to pro mě opravdu zadostiučinění,“ řekla mimo jiné v rozhovoru pro Radiožurnál.
Je podle vás možné vnímat Zulejku jako metaforu celého národa?
Popravdě jsem to tak nemyslela. Naopak. Zulejku jsem si vymyslela tak, aby byla symbolem ženy. Ženy, která nepatří k žádnému národu, nespadá do konkrétního časového období.
Stavím ji do zvláštních životních situací, třeba se zamiluje do svého absolutního nepřítele. Musí se obětovat pro vlastní dítě. Je schopna neuvěřitelně rychlých reakcí – v extrémní situaci odhodí plný nočník a sáhne rovnou po zbrani.
Pro mě osobně tenhle román existuje na dvou úrovních. Zaprvé je to myslím opravdový historický román, který vypráví o skutečných událostech. Pak je to ale také národní román o tatarském národě jako takovém. A dovolím si to tedy pojmenovat trochu vznešeněji jako univerzální román o lidech bez národa, bez přesného časového rámce.
Při psaní jste se inspirovala příběhem vlastní rodiny, toho, co zažila vaše babička. Jak román „Zulejka otevírá oči“ vznikl?
Moje babička zemřela v roce 2010, to znamená, že jsem měla možnost znát ji velice dlouho. Částečně mě vychovala a opravdu hodně mě ovlivnila. Měly jsme spolu hodně niterný, hluboký a zároveň komplikovaný vztah.
Celý život mi v hlavě ležela otázka, kým vlastně moje babička ve skutečnosti byla. Co je příčinou její neuvěřitelné síly, ona byla jak z ocele. Odpověď podle mne leží právě na břehu sibiřské řeky Angary, kde ve vyhnanství strávila dětství a mládí. Hodně mi o tomhle období svého života vykládala.
Guzel Jachina
Narodila se v hlavním městě Tatarstánu Kazani. Studovala jazyky a scenáristiku. Při psaní románu "Zulejka otevírá oči" se inspirovala příběhem vlastní babičky, která byla ve 30. letech 20. století jako dítě se svou rodinou násilně odvlečena na Sibiř. Guzel Jachina nejprve nemohla najít nakladatele, krátce po vydání se Zulejka stala doslova literární senzací. Dostala mimo jiné ruskou státní cenu Velká kniha. V současnosti autorka žije v Moskvě.
Poslouchala jsem její vyprávění mnohokrát, jen mě nikdy nenapadlo zapnout diktafon a všechno to nahrát, což mě dneska opravdu mrzí. Když pak zemřela, měla jsem prostě potřebu vědět víc, číst o celé téhle bolestné kapitole našich dějin. Hledala jsem odpovědi v životech dalších lidí s podobným osudem.
Pak přišel zlom. Čím víc jsem toho přečetla, tím větší touha byla napsat něco vlastního. Narůstalo to pomalu, nakonec je z toho docela dlouhý román.
Teď se možná zeptám příliš obecně, ale znamená pro vás „Zulejka“ zadostiučinění pro generaci, která byla vytržena z vlastních kořenů? Pomáhá k nalezení tatarské identity?
To říkáte přesně. U spousty lidí v dnešním Rusku mám pocit, že byli odtrženi, odstřihnuti od svých kořenů. Současný ruský historický román často funguje jako určitá spojnice mezi jednotlivými generacemi.
Říkám si, že jestli můj román může v tomhle ohledu hrát nějakou roli pro dnešní mladou generaci, budu opravdu šťastná. Jestliže lidi, kteří už nezažili svoje prarodiče, díky téhle knížce aspoň trochu začnou chápat – pro ně naprosto abstraktní – pojmy jako stalinismus nebo rozkulačení, dostanou se k jádru těchto závažných témat, bude to pro mě opravdu zadostiučinění.
„Pozitivní přijetí mě až trochu šokovalo. Měla jsem dojem, že tenhle příběh je dnešnímu světu přece jen příliš vzdálený dnešnímu světu. Ve výsledku jsem ale zjistila, že je to všechno blíž, než jsem si vůbec kdy mohla myslet.“
Guzel Jachina (spisovatelka)
A jak byla Zulejka přijata v Rusku? Nestěžuju si (směje se). Vlastně jsem to vůbec nečekala a to pozitivní přijetí mě až trochu šokovalo. Měla jsem dojem, že tenhle příběh je dnešnímu světu přece jen příliš vzdálený. Ve výsledku jsem ale zjistila, že je to všechno blíž, než jsem si vůbec kdy mohla myslet.
Dostala jste už několik literárních ocenění, vaše kolegyně – slavná ruská spisovatelka Ljudmila Ulická – prohlásila, že ji samotnou překvapilo, jak je ten příběh napsaný. Je o celou generaci starší, takže má daleko jasnější zkušenost s lidmi, kteří to celé prožili. Při čtení vašeho románu vidí čtenář všechno hodně plasticky, hodně to myslím odráží skutečnost, že máte co do činění s filmem. Umíte si „Zulejku“ představit jako film na velkém plátně?
To je samozřejmě můj velký sen. A máte pravdu, původní náčrt příběhu vznikl jako námět scénáře pro velkofilm. Momentálně jedna ruská televize chystá osmidílnou sérii. Jestli se to podaří, budu moc ráda.
Mně osobně hodně pomohl právě scenáristický přístup, vytvořila jsem díky němu docela jasnou strukturu textu. Do té doby to totiž v mojí hlavě byl jeden velký zmatek. Dva roky jsem s tím doslova bojovala, abych vůbec pochopila, které postavy v příběhu nechat, které nechat být, co se s nimi všechno stane.
To možná vysvětluje i tu kinematografickou strukturu, spousta epizod je přebraná z původního scénáře. Televizní stanice, která se rozhodla koupit práva pro chystaný seriál, mi taky poslala hotový scénář. Potěšilo mě, že je tam hodně pasáží, které jsou oproti mému původnímu textu beze změn.
Prvních zhruba sto stránek se odehrává v zapadlé vesnici v dnešním Tatarstánu, uvádíte čtenáře do souvislostí tamní tradiční společnosti. Musím říct, že ty pohádkové a zároveň strašlivé pasáže čtenáře vtahují do příběhu. Jak to je s původními tatarskými tradicemi, zachovaly se, nebo je všechno pryč? Já sama jsem ještě část tradic zažila na vlastní kůži! V 80. letech minulého století jsem v podstatě všechno, o čem v téhle části knihy píšu, viděla v domě svých prarodičů. Na dveřích Zulejčina domu visí zvířecí lebky – a ty byly i u dědy a babičky.
Nobelovu cenu za literaturu získal britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro
Číst článek
Četli to mí přátelé z Kazaně, volají mi a říkají – tak přesně takhle to vypadalo u našich prarodičů. To, co popisuju v první, řekněme národní části románu, je prožitek a záznam dětské paměti.
Byly to celkem maličkosti. Pravidla, jak a kdy nepřekračovat práh. Chléb brát vždycky jen do pravé ruky, nikdy do levé. Byly to samozřejmě pozůstatky pohanských zvyků, které jsme se od dětství učili, u nás doma se hodně dodržovaly. Samozřejmě jsem vůbec nechápala, o co jde.
Až v dospělosti jsem se k tomu nějak pročetla, zjistila jsem, co všechno vězí ve starých tradicích. Každopádně jsou to opravdu obrazy mých dětských očí, které jsem v románu trochu poupravila, kladla jsem důraz na trochu jiné věci. Když to přirovnám k nějakému barevnému spektru, dala jsem tomu trochu tmavší tóny. A bylo to.
