Full Moon - docházejí nám superlativy

Většina posluchačů Radia Wave už asi zaregistrovala existenci nového hudbního časopisu jménem Full Moon. Když o něm prosákly první informace, nebyl důvod jej nevítat. Měsíčník, který má podle slov šéfredaktorky Jany Kačurové zaplnit místo na trhu po zkrachovalém Filteru, sliboval nový pohled, přístupy z jiných úhlů a hlavně kvalitní texty o aktuální hudbě, která vybočuje z hlavního proudu. Realita je ale tak trochu jiná.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Full Moon | Foto: Full Moon

Po pečlivém přečtení prvního čísla a prolistování toho druhého se otevřela spousta otázek, na které je potřeba odpovědět. Odpověď na to, co všechno Full Moon není, ale hledat nepotřebujeme. V první řadě to není časopis s názorem, tak jak bylo předem proklamováno. Jediný názor, který rezonuje na více než sto stranách magazínu, je totiž velice prostý: hudba, o které píšeme, je geniální. Kapely, které máme rádi, jsou nejlepší kapely všech dob.

Přehrát

00:00 / 00:00

Full Moon - docházejí nám superlativy

Ideologie je jasná - psát pouze o hudbě, kterou zbožňujeme a o skupinách, jejichž loga máme vytetována na pažích. Více než desetistránkové úvodní téma velebí skvělého vokalistu Mika Pattona a snad v něm není věty, která by nepřetékala adorací. Pokud čtenář probíranou hudbu nezná, těžko ho nekontrolovatelná záplava pochval naláká k jejímu poznání - spíš se jenom utvrdí v dojmu, že mu cosi nedochází.

Full Moon | Foto: Press kit

V podobném duchu se pak nese i text o comebacku kultovní industriální kapely Godflesh („Je potřeba shodnout se na jedné věci. Justin Broadrick je génius".) Ve všudypřítomné snaze o vykreslení božské dokonalosti všech zmiňovaných hudebníků („Pomoc, dochází mi superlativy", naoko zoufale vykřikuje šéfredaktorka v jiném textu.) se četba Full Moon magazínu podobá spíš procházce po velkolepě vystavěné síni slávy.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s šéfredaktorkou Full Moon magazínu Janou Kačurovou

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor o novém časopisu Full Moon

Nejjasněji se směřování Full Moon magazínu vyjeví tehdy, když si uvědomíme, koho časopis nejvíc uspokojí. Nejspokojenější s magazínem jsou totiž ti, kteří mají stejný vkus jako redakce. Takoví čtenáři se při listování Full Moonem utvrdí ve své výjimečnosti: naoko se vymezí proti těm „zvenku" (kteří neuznávají Mika Pattona jako největšího génia od dob Bacha) a po dočtení poslední strany se plně odevzdají pocitu, který zažívají spiklenci při předávání zakódovaných zpráv.

Šifra magazínu Full Moon přitom hovoří až příliš jasně - píšeme jenom o tom, co máme rádi a pro lidi, kteří mají rádi to samé. V časopise, který podle slov šéfredaktorky vznikl proto, aby měli autoři článků možnost „číst někde o těch svých věcech", je podobný přístup vlastně logický. Full Moon si tím ale výrazně okrajuje možné pole působnosti a vyvolává dojem, že autoři textů a čtenáři jsou členové jedné velké sekty - Sekty Vyznavačů Dokonalé Hudby.

Full Moon | Foto: Press kit

Full Moon se tváří jako časopis, který je svou úrovní jinde, než rockový Spark nebo Rock & Pop - a vlastně je to pravda. Spíše než hudebním časopisem je totiž Full Moon časopisem lifestylovým: radí, které kapely poslouchat, abychom se mohli považovat za zklidněné hudební znalce, vede za ruku ty, kteří v současné popkultuře tápají a neví, koho z oné masy hudebníků přijmout do svého srdce.

Pokud má být Full Moon časopisem pro klidné počtení, naprostou nekonfliktnost a lety prověřené postoje, funguje dobře. Jeden by se ale společně s vyčpělou filmovou hláškou chtěl zeptat: „Komu tím prospějete?"
Zase jen uzavřené scéně, která nemá šanci rozšiřovat se ven.

Jiří Špičák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme