Full Moon - docházejí nám superlativy
Většina posluchačů Radia Wave už asi zaregistrovala existenci nového hudbního časopisu jménem Full Moon. Když o něm prosákly první informace, nebyl důvod jej nevítat. Měsíčník, který má podle slov šéfredaktorky Jany Kačurové zaplnit místo na trhu po zkrachovalém Filteru, sliboval nový pohled, přístupy z jiných úhlů a hlavně kvalitní texty o aktuální hudbě, která vybočuje z hlavního proudu. Realita je ale tak trochu jiná.
Po pečlivém přečtení prvního čísla a prolistování toho druhého se otevřela spousta otázek, na které je potřeba odpovědět. Odpověď na to, co všechno Full Moon není, ale hledat nepotřebujeme. V první řadě to není časopis s názorem, tak jak bylo předem proklamováno. Jediný názor, který rezonuje na více než sto stranách magazínu, je totiž velice prostý: hudba, o které píšeme, je geniální. Kapely, které máme rádi, jsou nejlepší kapely všech dob.
Ideologie je jasná - psát pouze o hudbě, kterou zbožňujeme a o skupinách, jejichž loga máme vytetována na pažích. Více než desetistránkové úvodní téma velebí skvělého vokalistu Mika Pattona a snad v něm není věty, která by nepřetékala adorací. Pokud čtenář probíranou hudbu nezná, těžko ho nekontrolovatelná záplava pochval naláká k jejímu poznání - spíš se jenom utvrdí v dojmu, že mu cosi nedochází.
V podobném duchu se pak nese i text o comebacku kultovní industriální kapely Godflesh („Je potřeba shodnout se na jedné věci. Justin Broadrick je génius".) Ve všudypřítomné snaze o vykreslení božské dokonalosti všech zmiňovaných hudebníků („Pomoc, dochází mi superlativy", naoko zoufale vykřikuje šéfredaktorka v jiném textu.) se četba Full Moon magazínu podobá spíš procházce po velkolepě vystavěné síni slávy.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s šéfredaktorkou Full Moon magazínu Janou Kačurovou
Nejjasněji se směřování Full Moon magazínu vyjeví tehdy, když si uvědomíme, koho časopis nejvíc uspokojí. Nejspokojenější s magazínem jsou totiž ti, kteří mají stejný vkus jako redakce. Takoví čtenáři se při listování Full Moonem utvrdí ve své výjimečnosti: naoko se vymezí proti těm „zvenku" (kteří neuznávají Mika Pattona jako největšího génia od dob Bacha) a po dočtení poslední strany se plně odevzdají pocitu, který zažívají spiklenci při předávání zakódovaných zpráv.
Šifra magazínu Full Moon přitom hovoří až příliš jasně - píšeme jenom o tom, co máme rádi a pro lidi, kteří mají rádi to samé. V časopise, který podle slov šéfredaktorky vznikl proto, aby měli autoři článků možnost „číst někde o těch svých věcech", je podobný přístup vlastně logický. Full Moon si tím ale výrazně okrajuje možné pole působnosti a vyvolává dojem, že autoři textů a čtenáři jsou členové jedné velké sekty - Sekty Vyznavačů Dokonalé Hudby.
Full Moon se tváří jako časopis, který je svou úrovní jinde, než rockový Spark nebo Rock & Pop - a vlastně je to pravda. Spíše než hudebním časopisem je totiž Full Moon časopisem lifestylovým: radí, které kapely poslouchat, abychom se mohli považovat za zklidněné hudební znalce, vede za ruku ty, kteří v současné popkultuře tápají a neví, koho z oné masy hudebníků přijmout do svého srdce.
Pokud má být Full Moon časopisem pro klidné počtení, naprostou nekonfliktnost a lety prověřené postoje, funguje dobře. Jeden by se ale společně s vyčpělou filmovou hláškou chtěl zeptat: „Komu tím prospějete?"
Zase jen uzavřené scéně, která nemá šanci rozšiřovat se ven.
