Greg Dulli: „Vinyly zněj vždycky líp...“
Greg Dulli se proslavil ve druhé polovině devadesátých let jako frontman The Afghan Whigs, tehdy první kapely mimo americký Středozápad, která podepsala smlouvu se Sub Popem. Po jejich rozpadu se Dulli dal dohromady s dlouholetým kamarádem a rovněž majitelem šarmantního chrapláku Markem Laneganem v projektu The Gutter Twins.
Zároveň se ale věnuje i své nejdéle fungující kapele The Twilight Singers, s níž přijede 9. dubna do pražské MeetFactory. Při této příležitosti s ním po telefonu mluvil Robert Candra.
Změnil se nějak tvůj postoj k psaní hudby, vydávání desek nebo živému hraní během tvé dlouhé kariéry?
Ne, ani trochu (smích). Je to velmi prosté. Prostě děláš desku, kterou chceš dělat, a hraješ koncert, který chceš odehrát. Myslím, že jsem to vždycky dělal takhle.
Jak se ti daří zařídit, aby tě muzika pořád bavila?
Je to moje nejoblíbenější věc. Miluju hudbu - odmalička, od dětství taky hraju. Přitahuje mě to k ní víc než k čemukoli jinému. To by ses mohl zeptat kohokoli, jak se mu daří udržet jeho život „fresh". Nesmíš ztratit zájem, zvědavost. Musíš se na maximum snažit dělat to, co chceš dělat. A učit se od jiných. Což průběžně dělám.
Jsou tvoje publikum pořád ti samí lidi, kteří měli kdysi rádi The Afghan Whigs a stále sledují tvou kariéru? Nebo máš úplně nové posluchače, kteří se obměňují?
Přál bych si, abych mohl říct, že zastoupeny jsou obě tyhle skupiny. Že ti, kdo mě měli rádi dřív, mají pořád, a ti, co o mě nic nevěděli, mě poznávají. Takhle bych to rád měl, ale neumím říct, jak to vlastně je. Každopádně při vystoupeních vídám lidi všech věkových skupin.
Upřednostňuješ digitálně stahovatelnou podobu hudby, regulérní cédéčka, nebo vinyly? A myslím jako posluchač i hudebník.
Jako posluchač miluju vinyly. Vždycky znějí líp. Vždycky znějí přesně tak, jak to muzikant nahrál. Já osobně pracuju dost analogově. Ne výhradně, ale snažím se používat analog, kdykoli je to možné. Ale chápu, že je to trochu jiný svět. Taky stahuju hudbu, je to skvělý způsob, jak se okamžitě dostat k muzice. Nemusíš se oblíkat a jet do obchodu s deskami. V některých městech už ostatně ani nejsou. Jsem rozhodně pro to, aby si lidi hudbu pořídili, a je mi jedno, jak.
Vyrostl jsi v Ohiu, v současnosti žiješ mezi New Orleans a Los Angeles. Jak se tahle místa promítají do tvé hudby?
Obě ta města mají velmi otevřeného ducha. To mě k nim přitáhlo úplně nejdřív. Mají teplé podnebí, jsou multikulturní a spíš liberální. Je snadné cítit se tam svobodně, ne jako v kleci. Podle mě jsou ta města taky hodně muzikální, hlavně New Orleans. Poskytuje spoustu inspirace z nejrůznějších zdrojů. Může to být klidně muzika, která někomu hraje z auta. A navíc jsou to i města pro pěší, u všechno hned jsi, hodně lidí jezdí po městě na kole. Hudba hraje na každém rohu, doslova. V každém sousedství jsou kluby. Slýchám muziku z klubu dva bloky ode mě a vůbec mě to neotravuje.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Brnkání na citlivou strunu
Když mluvíme o místopisu, který zmiňuješ i na obalech desek, projezdil jsi s nadsázkou celý svět. Našel jsi někde mimo USA místo, kde si umíš představit spokojený život?
Žil jsem rok v Itálii a bylo to fantastické. Taky bych mohl klidně žít v Austrálii. Klíčové pro mě je, aby tam bylo teplo. Vyrostl jsem v Ohiu, kde je v zimě opravdu zima. Nesnáším to a nesnášel jsem to už jako dítě. Když jsem se odtud stěhoval, chtěl jsem někam, kde není sníh. Anebo jen na horách, kde můžeš lyžovat, ale ty musí být aspoň hodinu daleko.
Přispěl jsi skladbami na několik alb, která byla poctami například Skipu Spenceovi (bubeníkovi Jefferson Airplane a zakladateli Moby Grape) nebo Dougu Sahmovi - a já předpokládám, že z pádných důvodů. Byli pro tebe tihle umělci důležitou inspirací?
Upřímně řečeno, všechno, co poslouchám, je pro mě inspirací. Douga Sahma jsem znal, byl pro mě inspirativní jako člověk. Byl to přírodní úkaz. Píseň, kterou jsem nahrál na jeho desku, je můj oblíbený kousek z jeho srdcerváčského soudku. Moby Grape jsem poslouchal v mládí, sledoval jsem příběh Skipa Spence. Jeho sólo deska Oar je pozoruhodná. Asi by se dalo říct, že oba pro mě byli inspirací. To jsou ale i filmy, knihy, samotný život. A další hudební zdroje.
Zdá se, že jsi velkým fanouškem coververzí jiných hudebníků. Co tě na tom tak baví?
Předělávat něčí skladbu je jako adoptovat dítě. Přivedeš ho a ono se stane tvým, stane se součástí tvé rodiny. Musím cítit, že danou věc dokážu podat se vší upřímností, kterou do ní vložil hudebník přede mnou, ale musím být schopný to říct svým vlastním hlasem. Zřídkakdy dělám doslovné coververze. Obvykle skladby přetvářím k obrazu svému.
Baví tě na druhé straně i současná hudba?
Některá ano, samozřejmě. Myslím, že se pořád dělá skvělá hudba.
Jako třeba..?
Ach bože... Opravdu? (smích) Udělal jsem si seznam toho, co mě zaujalo za poslední rok, takže ti to odrecituju. Líbilo se mi Living with Yourself od Marka McGuirea, baví mě mezi jiným Groove Armada, James Blackshaw, Alain Johannes, Gil Scott-Heron, Beach House, Black Mountain, Emeralds, Massive Attack, Grinderman, John Hopkins, Black Milk, Efterklang, Darkstar... A miluju novou desku Kanye Westa.
The Twilight Singers jsou teď asi tvým primárním zájmem. Máš nějaké plány mimo tuhle kapelu?
Určitě udělám další desku s Markem Laneganem jako The Gutter Twins. Taky právě pracuju na instrumentálním albu. Jsem zvědav, kam to povede. Dozrál jsem k tomu, abych nahrál desku bez jediného slova.
To zní zajímavě. Bude to s velkou kapelou, nebo spíš komornější?
Ještě nevím. Vždycky to začíná skromně, ale pak se z toho stane, co se stane. Těžko říct. Zatím to vypadá jako menší projekt. Ale kdyby záleželo jen na mě, povolám celý orchestr.
