Sto let od narození Bohumila Hrabala si připomínají i v pivnici U Zlatého tygra
Jeden z nejvýznamnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelů Bohumil Hrabal se narodil přesně před sto lety. Publikovat začal v 60. letech a proslul svérázným stylem vyprávění lidských příběhů. K jeho životu neodmyslitelně patřily i hospody. Staly se pro něj místem přátelských setkání, ale i tvůrčí dílnou a zdrojem inspirace.
Své oblíbené hospůdky Hrabal střídal, nejraději měl ale pivnici U Zlatého tygra v pražské Husově ulici. U piva debatoval a poslouchal příběhy, které pak přenášel na stránky svých knih.
Podnik je na svého nejslavnějšího hosta patřičně hrdý. Na stěně pod klenutým stropem zaujme busta Bohumila Hrabala, vpravo zase visí obraz s portrétem. Stěny pak zdobí nespočet fotografií včetně té, kde je slavný spisovatel ve společnosti Václava Havla a tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona.
Hrabal nejčastěji sedával v salónku v zadní části pivnice, u stolu pod malými parohy. „Vždycky přišel, pozdravil se se štamgasty. Když byla zima a bylo kluzko, tak mi řekl, kolikrát spadnul. A pak si to nasměroval přímo na ty parohy, tam si zasedl na své místo,“ vzpomíná výčepní Karel Hulata.
„Měl zajetý rituál, že potřeboval mít takové jako zahřívací kolo, než se pustil do debaty. To si vždycky sednul sám, vzal si pivo a než ho vypil, nikdo ho nesměl rušit,“ dodává.
Bohumil Hrabal podle něj normálně vypil sedm piv a na zakousnutí si většinou dával vepřovou krkovičku se šťávou, hořčicí a křenem nebo hemenex. Žloutky prý ale musely být tekuté, jinak jídlo s nelibostí vrátil.
Mezi Hrabalovy přátele patřili i o generaci mladší Jiří Rejtar a Tomáš Mazal. Podotýkají, že spisovatele zdaleka nezajímala jen literatura, rád se prý bavil i o sportu.
Z díla Bohumila Hrabala
(28. 3. 1914 – 3. 2. 1997)
- Perlička na dně
- Pábitelé
- Ostře sledované vlaky
- Taneční hodiny pro starší a pokročilé
- Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet
(zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti)
- Něžný barbar
- Postřižiny
- Slavnosti sněženek
- Obsluhoval jsem anglického krále
- Příliš hlučná samota
„Řeč se ubírala tak, jak si to Hrabal víceméně kormidloval. A když ho to nebavilo, zacpal si uši. Jednou si dokonce odsedl od stolu. Tam u záchodů je takový maličký stoleček. Hrabal si tam sedl, a protože u toho stolečku po někom zbyl podšálek od kávy, tak chodili cizinci a lidé si mysleli, že to je nějaký dědek, který tam vybírá za záchody. Po dvaceti minutách Hrabal přišel a říkal: ,Zatímco vy blbci se tady bavíte o nějakých blbostech, tak já jsem si tady vydělal padesát korun.‘“
V posledních letech svého života podle nich Hrabal neměl kam jít – byt na sídlišti Sokolniky v pražských Kobylisích prý považoval jen za noclehárnu a na chatě v Kersku přes týden nikdo nebýval.
„Hospoda pro něj byla domov, pracovna, všechno možné. Každý den přišel do hospody ve tři hodiny a očekával, že tady budou jeho přátelé. Prostě chtěl být mezi svými,“ upozorňují štamgasti.
Spisovatel vyrůstal v Nymburce a takřka celá jeho tvorba je s tímto městem spjata. „Protože jsme bydleli v pivovaru u Labe, tak jsem se inspiroval vždycky tím, co jsem viděl, co jsem zažil, a pokusil jsem se to ve zkratce vyjádřit. Když nikdo nebyl v kanceláři, zasedl jsem a psal jsem na americkou mašinu značky Underwood,“ vzpomínal.
Hrabal se začal živit literaturou až v 60. letech minulého století. Do té doby vystřídal různá zaměstnání, která ho také inspirovala při psaní.
Bohemista Jakub Chrobák z opavské Slezské univerzity o Hrabalovi:
„Měli bychom mu rozumět tak, jak mu třeba rozumí svět, který v něm vidí skutečného experimentátora, člověka, který dokázal chytit za pačesy lidskou řeč. Ale lidskou řeč, která se nachází ve chvíli, kdy už nám nic nezbývá. Hrabalovi pábitelé nebo všechny podstatné postavy nejsou jenom usměvaví milovníci života, jsou to také lidé, nad kterými visí bota osudu a chce je zašlápnout. A oni mají to poslední, co jim zbývá, tak to prokazují, tedy řvou. Toto řvaní je možná stále cenné, smysluplné a srozumitelné.“
„To jsem byl za protektorátu výpravčím, pak jsem byl obchodní cestující a tak dál. K mému zaměstnání patřila nutně i literatura a pokoušet se vyjádřit to, co jsem všechno žil během mých zaměstnání, pokusit se to napsat,“ vysvětloval.
Autorovi Postřižin, Slavností sněženek nebo Ostře sledovaných vlaků se jednotlivé postavy a situace v hlavě často rodily dlouho. Sepsat na papír je ale dokázal během velmi krátké doby. Například oceňovaný román Obsluhoval jsem anglického krále naťukal do psacího stroje za neuvěřitelné dva týdny.
„Velice rychle jsem se naučil psát na stroji. Spontánně chytit myšlenku a nerušeně den, dva nebo deset dní, když mi to dá, přenáším proud myšlení psacím strojem. Když jsem vyprázdnil sebe sama, tak beru na pomoc – tak jako filmaři – nůžky,“ prohlásil kdysi Bohumil Hrabal.
100. výročí narození Bohumila Hrabala letos připomíná řada nových publikací. Archiváři z Památníku národního písemnictví vydávají například knihu Hlučná samota – 100 let Bohumila Hrabala. Autoři několik let zkoumali Hrabalovu literární pozůstalost a velmi je zajímal právě i jeho způsob psaní.
