Případ Gurlitt spustil v Německu další pátrání po nacisty zabaveném majetku
81letý Cornelius Gurlitt, syn obchodníka s uměním, ukrýval v bytě v Mnichově více než 1200 vzácných uměleckých děl. U přibližně 500 z nich se předpokládá, že pocházejí z majetku zabaveného během 2. světové války židovským majitelům. Teď se Gurlitt dohodl s německou a bavorskou vládou, že nechá díla dobrovolně prozkoumat expertní skupinou a případně je vrátí. Případ otevřel v Německu novou kapitolu v pátrání po ukradených uměleckých dílech.
„Pokud je někdo připravený obrazy vrátit, i když ho k tomu žádný zákon nezavazuje, tak to mohu jen podpořit, takových lidí moc není," říká Stefan Koldenhoff, autor knihy Obrazy mezi námi. Tématem ukradených uměleckých děl se zabývá po dlouhé roky.
„Máme v Německu šest tisíc muzeí, řada z nich s pátráním po zcizeném majetku nikdy nezačala. Nemluvíme jen o van Goghovi nebo Liebermannovi, ale také o stříbrných špercích, knihách, dokumentech, svícnech. To jsou tisíce exemplářů,“ tvrdí Koldenhoff.
Dosud v Německu platil zákon, podle kterého po třiceti letech došlo k promlčení vlastnického práva. A pak Washingtonská dohoda z roku 1998, která vyzývala muzea k navrácení zabavených obrazů a jiných uměleckých děl v rámci holocaustu. Zákonný nárok na restituci nebyl.
Zahraniční zpravodajka ČRo Klára Stejskalová zjišťovala, jaký dopad má případ Cornelia Gurlitta na hledání ztracených uměleckých děl v Německu
Vstřícný krok 81letého Cornelia Gurlitta, který uzavřel s vládou dohodu o tom, že nechá díla, nad kterými se vznáší otazník, prozkoumat, přivítala ministryně kultury Monika Güttersová.
„Je to důležitý signál směrem do zahraničí, že německá vláda chce i 70 let po válce tuto temnou kapitolu svých dějin prozkoumat,“ říká. Německá vláda založila Centrum ztraceného uměleckého majetku se sídlem v Magdeburgu a na jeho provoz vyčlenila 2,7 milionu eur.
Příkladem začínající činnosti centra je obraz Oscara Kokoschky, který se nacházel v Museu Ludwig v Kolíně nad Rýnem a byl vrácen dědicům sběratele Alfreda Flechtheima. Podle zástupců Světového židovského kongresu je to další krok správným směrem.
Gurlittův případ se stal impulsem
Steffan Koldenhoff, který během psaní své knihy narazil na desítky případů souvisejících se ztrátou nebo nuceným prodejem uměleckých děl patřících židovským rodinám, si myslí, že rozhodně nepůjde o jednoduchý proces.
„Je například jedna židovská rodina, která v roce 1933 včas poznala hrozící nebezpečí, a aby si mohla koupit lístek do Latinské Ameriky, rychle prodala jeden vzácný obraz Renoira jiné židovské rodině. Ta pak musela obraz v roce 1938 pod tlakem prodat. Kdo má na obraz nárok? Jsou to složité právnické otázky,“ dává příklad.
Jisté je, že Gurlittův případ se stal jakýmsi katalyzátorem. Impulsem, který spustil další pátrání po nacisty zabaveném majetku.
Zveřejnění děl zatím není jisté
Zástupce Cornelia Gurlitta, který sám nikdy nevystoupil na veřejnosti, vzkázal, že nemocný muž se raduje z toho, že se dočká navrácení svých milovaných děl, tedy těch, nad kterými se nevznášejí pochybnosti, že jsou skutečně oprávněným dědictvím po obchodníkovi s uměním Hildebrandu Gurlittovi.
Už teď se mnozí ptají, zda obrazy a grafiky, mezi nimiž jsou díla Renoira, Moneta, Chagalla, Liebermanna či Picassa, jejichž cena se odhaduje na miliony eur, uvidí také někdy veřejnost.
„Přál bych si, aby pan Gurlitt v poslední vůli sbírku věnoval německým muzeím, ale nikdo ho k tomu nemůže nutit,“ dodává Stefan Koldenhoff.
