Baví mě propojení hor s absolutním výkonem, říká horolezkyně Hrozová
Horolezci nemívají to štěstí nebo tu smůlu, aby byli sportovním fanouškům neustále na očích. Jejich výkony laici navíc často hodnotí podle zdolané nadmořské výšky. Adam Ondra je ale živým důkazem toho, že horolezecké kvality lze hodnotit i jinak.
„Adam je úžasný lezec, který patří mezi absolutní špičku na světě. Třikrát po sobě získal i horolezeckého oskara,“ bez pobízení vysekne poklonu o generaci mladšímu kamarádovi Radek Jaroš. On sám se může pochlubit tím, že vystoupil na vrcholy 13 osmitisícovek.
„Kdybych to přirovnal k atletice, tak Adam dělá stovku a já maraton,“ nachází srovnání Radek Jaroš.
„Radek dělá spíš už ultramaraton, zatímco já se věnuju lezení na obtížnost, takže jsem spíš běžec na pět kilometrů,“ přidává svůj pohled na věc Adam Ondra, který se ani tak necítí být sprinterem, ale spíše neúnavným zájemcem o zdolávání těch nejneuvěřitelnějších překážek nachystaných přírodou.
„Nesoupeřím přímo s časem, ale s určitou cestou. Pokoření výzvy je jedna z věcí, která mě na lezení baví, ale zároveň mě baví lezení samotné,“ dodává Ondra.
A něco podobného o sobě může tvrdit také Lucie Hrozová.
„Je to jedna z nejlepších světových lezkyň v takzvaném drytoolingu, což je disciplína, která se vyvinula z lezení s cepíny v ledu. V současné době se leze s cepíny i po skále v převisech v úžasných, neuvěřitelných jeskyních,“ říká na její adresu Radek Jaroš.
„Od malička jsem dělala lezení jako Adam. Pak jsem přišla do kontaktu s horami a ledem, což mě naprosto fascinovalo. A mě baví a naplňuje jenom to, co si sama zvolím. Je to pro mě propojení hor s absolutním výkonem,“ vysvětluje Hrozová.
Štíhlá, křehká dívka, na jejíž neuvěřitelné kousky se i ti nejzdatnější horolezci dívají občas s pootevřenými ústy a s uctivě zakloněnou hlavou.
