Luzern je pro veslaře ráj, trenéři tam ale pravidelně trpí
Umělé veslařské dráhy mají v poslední době ve světě zelenou. Naproti tomu ubývá přírodních tratí, které by disponovaly potřebným zázemím pro pořádání velkých mezinárodních akcí. Jednou z výjimek potvrzujících pravidlo je švýcarský Luzern, kde se právě chystá závod Světového poháru.
„Krásné jezero v přírodě, nefouká tam a diváci jsou úžasní, chodí jich hodně. Není co vytknout,“ libuje si úřadující mistr světa a Evropy Ondřej Synek.
„Luzern mám velice rád, nejen kvůli konkurenci, která tam bývá ohromná, ale i kvůli prostředí, které tam je okolo,“ zastává stejný názor další reprezentant Jiří Kopáč.
Luzern patří mezi akce, na které se špičkoví veslaři těší, ale méně už jejich trenéři
„Říká se, že když se veslař podívá do Luzernu, tak už je stoprocentní veslař, je to prestižní záležitost,“ dodává Kopáčův společník z dvojky bez kormidelníka, která triumfovala na minulém závodu Světového poháru, Miroslav Vraštil.
Zatímco samotní veslaři se tedy těší, o jejich trenérech se to tvrdit nedá. Jestliže jsou zvyklí sednout na kolo, doprovázet svoje borce v průběhu každé jízdy od startu do cíle a radit jim, v Luzernu něco takového nepřipadá v úvahu. Kontakt se závodníky je totiž nulový.
„Absolutně nulový. Trenér stojí jenom v cíli a nemá vůbec šanci jakkoli do závodu zasáhnout nebo povzbuzovat. Není to jako v Račicích, kde by jel podél na kole. V Luzernu je veslař opravdu odkázán sám na svoje schopnosti,“ prozrazuje Ondřej Synek. „Všem trenérům to vadí.“
Naopak veslařům, zvláště těm zkušenějším, se v průběhu závodu až tolik nestýská.
„Pro mě je ideální závod, když nevidím a neslyším,“ ubezpečuje Miroslav Vraštil. Ani Jiří Kopáč prý nepostrádá trenérské hecování zaznívající ze břehu.
„Když jsem v dorostencích, tak jsem byl rád, když ze břehu někdo křičel. Na téhle špičkové úrovni se ale snažíme soustředit už jen sami na sebe. Když s námi trenér nejede, tak je to někdy i dobře,“ vysvětluje s úsměvem Jiří Kopáč.
