Robert Fico byl jedním z nejdéle vládnoucích premiérů východní Evropy. S dvouletou přestávkou obýval úřad vlády dohromady 12 let. Když se mu v roce 2012 podařilo drtivě zvítězit v předčasných parlamentních volbách a obsadit vládní pozice pouze jeho sociálnědemokratickou stranou SMER, byl to pro zbytek Evropy nevídaný mistrovský kousek.

Země měla své problémy, Fico ale držel vládu urputností jemu vlastní, ministerské posty zastávali léta stejní lidé. Jejich loajalitu předseda oplácel ochrannou rukou, cokoliv vyplynulo na povrch, Fico ostře odvrátil a odrážel jakýkoliv záchvěv nestability svého kabinetu. Nevadila údajná vládní účast na únosu vietnamského podnikatele ani to, že jeho koaliční partner získával bez nároku vyšší vojenské hodnosti.

Michal Šimečka
@MSimecka

Today marks 4 years from the murders of investigative journalist #JanKuciak and his fiancée Martina in 🇸🇰. As the 🇪🇺 society, we must never forget the legacy of Jan’s work. Because if safety and freedom of the press diminish, the European democracy perishes as well. #allforjan

09:02 – 21. 02. 2022

34 107

Prezidentské aspirace

Opakovaně deklaroval svou příslušnost k Západu a ambice stát se úzkou součástí evropského jádra, tedy jeho slovy „sedět u stolu, kde se rozhoduje…“. Přestože utrpěl porážku v boji o prezidentský palác, do kterého nakonec usedl jeho největší politický soupeř Andrej Kiska, stále se těšil dostatečné popularitě, která mu umožňovala držet moc ve svých rukách.

I vnímání Roberta Fica lze nyní rozdělit na toho před Kuciakem a po něm. Pak přišel únor 2018 a Slovensko zasáhla zpráva o smrti mladého novináře a zjištění, že motivem vraždy byla jeho investigativní činnost. Jak se později ukázalo, Martina Kušnírová se bohužel pouze ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě.

Kolega ze Slovenska

Nikdo z vrcholných politických představitelů, veřejných činitelů ani nás novinářů si nedokázal představit, co to všechno může znamenat. Vždyť tohle se přece děje jen v nedemokratických režimech potírajících svobodu slova.

„Prosím tě, kdo by odstupoval?! Tady odstoupí tak maximálně nějaký okresní úředník. Jsi na Slovensku, tady se takové věci nedějí,“ poučoval mě v dobrém duchu tehdy kolega ze slovenského Denníku N.

Mýlil se, ale nebyl jediný. Mýlili se v podstatě úplně všichni. Většina toho, co do té doby platilo, se totiž začalo pomalu měnit.

Třeba přesvědčení o tom, že Slováci neřeší svou frustraci v ulicích. Když se na organizovaném protestu shromáždí dva tisíce lidí, lze hovořit o úspěchu organizátorů. Další mýlka.

S kolegy novináři jsme stáli na náměstí Svobody, za zády úřad vlády a před námi desetitisíce lidí. Týden po týdnu se plnila náměstí po celé zemi, rozdělení na „kavárnu“ a venkov se vytratilo. Číše trpělivosti už přetekla, jak mi často účastníci do mikrofonu říkávali.

Policisté se samopaly

Každý den přinesl něco nového a absurdního. Často jsme si s kolegy vyměňovali nevěřícně pohledy, zda se ještě stále jedná o realitu. Třeba když se při tiskové konferenci Robert Fico spolu s ministrem vnitra Robertem Kaliňákem postavil hrdě ke stolu plnému peněz. Slibovali milion eur tomu, kdo k objasnění vraždy dodá informace.

„Přijde vám to důstojné, stát tu před námi se samopaly?!“ rozčilovala se slovenská kolegyně na mluvčí úřadu vlády, ve chvíli, kdy se ke stolu s milionem v hotovosti postavili zakuklení policisté se samopaly v rukou. Tím seriál politických překvapení pouze začínal.

Nejistota nebyla cítit jen z policejního prezidenta Tibora Gašpara, ale stále více také z Roberta Fica. Přes obviňování opozice a novinářů z tance na hrobu dvou mladých lidí přešel do útočné rétoriky směrem k prezidentu Andreji Kiskovi. A když došlo i na propojování hlavy státu s americkým miliardářem Georgem Sorosem, zmínky o zabitém novináři se z projevů předsedy vlády zcela vytratily.

Předčasné volby

Andrej Kiska neuhýbal a všechny tyto řeči odvracel požadavky na rekonstrukci vlády nebo předčasné volby. V tom se s ním ulice shodovala.

Napjatá atmosféra ale naznačovala příchod vyhlížené změny. To, že se její součástí skutečně stane i pád letitého neohrozitelného ministerského předsedy a politického matadora, jen tyto společenské naděje posilovalo.

Vražda Jána Kuciaka ani po čtyřech letech není minulostí, tragédie odstartovala proces, který se ještě zdaleka neblíží ke konci. Pocit zadostiučinění tak nemají ani rodiny obou zavražděných. Hon na údajné objednavatele vraždy Mariana Kočnera a Alenu Zsuzsovou jen poukázal na další hluboké propasti slovenské společnosti. To, že policie s justicí kráčela léta ruku v ruce s vládci podsvětí, je výsledkem toho, že pro to měla vhodné podmínky.

Změna s Čaputovou

Mezi slovenskými novináři se vytvořilo nevídané pouto. Jako by nešlo o to, kdo na konci dne přinese nejlepší výsledek a reportáž. Měli společný cíl, společného nepřítele a společný symbol. Na pár dní přestali být konkurenty soupeřící na mediálním trhu. Ta pospolitost a solidarita v nich do určité míry zůstává i nyní.

Slovenská veřejnost se tehdy na pár týdnů také stala jednotnou, to už dnes bohužel neplatí. Po dvou letech pandemie koronaviru za ne příliš úspěšného vládního řízení je tamní společnost rozdělená víc než kdy jindy. A více než čemukoliv jinému se v ní daří dezinformacím a nástrojům konspirátorů.

Příležitosti k pozitivní změně se chopila alespoň Zuzana Čaputová. Její volební vítězství na čas zmírnilo frustraci lidí z neúspěchu vládních představitelů a vzbudilo naději, že to je teprve mezizastávka před parlamentními volbami.

Vládní garnituru sice obměnili, ale ta se vydala zcela jiným směrem než ke stabilizaci situace. Kabinet Igora Matoviče vyvolal nejistotu a chaos. Vládní rozhodnutí se měnila dle toho, jaká u předsedy vlády panovala nálada.

Pandemie koronaviru byla těžkou zkouškou i pro ostřílené politiky, Igor Matovič v ní selhal a po velmi krátkém časovém úseku musel přenechat pozici premiéra jiným. Vaz mu zlomila podivná objednávka unijně neschválených ruských vakcín, o které nevěděli ani jeho koaliční partneři.

Dvojí symbolika

Na čtvrté výročí vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové odhalí pozůstalí po mladém páru v Bratislavě pomník, který bude symbolickým mementem této tragédie.

Jsou symboly pozitivní a negativní. Do této škatulky patří i Robert Fico. Když před čtyřmi lety pod tíhou ulice a koaličních partnerů opouštěl úřad vlády, vypadalo to, že cesta zpět na politické výslunní mu je navždy zapovězena. Zdál se být poražený a na konci svých sil.

Odcházel jako politik, který vydal demokratickou a svobodnou zemi na milost mafiánům, kteří se nezastaví před ničím. Vypadalo to, že tohoto přívlastku už ho nikdo nezbaví.

Současná radikalizace

Nyní se ale slovenská politická půda opět otřásá v základech a Robert Fico sílí. Jeho slova se zradikalizovala, jeho gesta přitvrdila a to mu v době plné nejistot zvyšuje popularitu. Slovenská média mu v minulosti už několikrát sepsala politický nekrolog, zřejmě i tentokrát to bylo předčasné.

Zdá se, že část společnosti zapomněla na to, proč v únoru roku 2018 stála na náměstích a proti čemu skandovala. Stojí tam i nyní, ale z jiných důvodů a Robert Fico tam občas stojí s ní.

Už za pár dní otevře slovenský soud znovu případ vraždy Kuciaka a Kušnírové a opět před ním stanou Marian Kočner a Alena Zsuzsová. Osvobozující rozsudek jim loni zrušil Nejvyšší soud.

Za dva roky Slovensko čekají parlamentní i prezidentské volby a obyvatelé země pod Tatrami zase budou moct rozhodnout o změně. Do té doby musí zjistit, jak by vlastně taková změna měla vypadat a co je jejím hlavním cílem. Společenská jednota se vytratila a politická objednávka proměnila.

Robert Fico v ní zřejmě bude opět aktivním hráčem namísto vzpomínky a symbolu nezvládnuté eskalace moci, která vyústila ve společnost, kde je možné zabít novináře. Slováci mu tehdy dali najevo, že součástí takového společenství už být nechtějí. Před čtyřmi lety, kdy tolik toužili potom, aby Slovensko bylo slušné. Ale možná ani někteří z nich nevědí, co vlastně chtějí právě teď.

Pavlína Nečásková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít