Za 11 dní ujel na kole 5000 kilometrů. Cítím se jako po velkém flámu, říká cyklista Božák
Race Across America (RAAM) je nejdelší cyklistický závod vůbec. Cyklisté během něj projedou celou Severní Ameriku od západního pobřeží na východní, z Kalifornie do Marylandu. Zdolají 3070 mil, tedy téměř pět tisíc kilometrů, a tři vysoká pohoří. Svatopluk Božák jako první Čech závod už podruhé úspěšně dokončil, po několika hodinách v cíli poskytl rozhovor serveru iROZHLAS a Radiožurnálu.
Jaké to je projet celou Ameriku za necelých 11 dní, zbyla vám ještě nějaká energie?
Určitě zbyla, ale je to velmi náročný závod. Počasí ve spojení s takovou délkou a extrémním převýšením je velmi náročné. Ale jsem strašně rád, že jsem se toho závodu zúčastnil, a jsem maximálně spokojený.
Projel jste 12 amerických států. Kde a proč vám bylo nejhůř?
V každém státě to bylo trošku jiné, vysoká nadmořská výška s člověkem něco udělá, velmi náročná je i poušť, tam si člověk taky sáhne na dno. Je to závod nonstop, započítává se do něj i doba spánku, odpočinku, takže člověk spí minimálně, závod je komplexně náročný celý.
Jak se po takovém závodě odpočívá? Musí vás všechno bolet.
Bolest určitě je – hlavně svalové úpony, namáhané části. Ale ještě víc se projevuje únava. Zavírají se mi oči, člověk je takový vytřepaný, unavený. Je to celkové vysílení. Jste jako po velkém flámu.
Kolik jste toho denně naspal?
Nebylo to mnoho, byly to v průměru dvě až tři hodiny denně. Podle toho, jak jsem si ten spánek naplánoval. Ale než jsem se vysvlékl, připravil a šel spát, pak se zas probudil a připravil na kolo, tak spánku bylo míň.
Chtělo se vám vstávat? Neříkal jste si, že se na to vykašlete a zkusíte to zas za rok?
Vstávat se mi nechtělo, ale měl jsem s sebou realizační tým, který mě nutil a motivoval. Říkali: „Jedem, pokračujeme dál, závod běží, neodkládejme to." Tohle je závod, který se sice jezdí každý rok, ale díky své náročnosti, jak finanční, tak po stránce připravenosti, je to projekt, který se prostě nevzdává.
Na kolik vaše dobrodružství vyšlo?
Budget je okolo milionu a dvou set tisíc korun.
Byla nějaká pasáž vysloveně jednoduchá? Cítil jste se někdy během těch 11 dní v pohodě?
Ono záleží, proti čemu by to mělo být jednoduché. Byly třeba krásné rovinky, kde i foukal krásný vítr do zad, bylo to příjemné, ale zkomplikované tím, že tam byla teplota okolo 39 stupňů. V daném okamžiku si říkáte: „Teď si to užiju, teď je to fajn a mám svou chvilku, kdy mě cyklistika opravdu baví." Ale vždycky se to změní, otočí se vítr nebo přijdou kopce. Poslední dvě noci to bylo v Západní Virginii krásné, ale celé dvě noci pršelo.
To počasí bylo úplně extrémní. To byl i jeden z důvodů, proč jste jezdil i v noci?
Na těchto závodech se jezdí nonstop. Třeba první tři dny, kdy jsme opouštěli Kalifornii a Arizonu, jsme jeli v poušti, kdy byly teploty okolo čtyřiceti stupňů a víc. V noci jsme se dostali do Skalistých hor, kde teplota klesla na -3 stupně. Během 24 hodin tělo dostalo teplotní šok skoro 50 stupňů.
Kávička, pájka a jeden hamburger za druhým
Během závodu jste si vyzkoušel různé role. Komunikační zařízení jste si sám opravoval pájkou. Jaké to bylo v tak extrémní únavě?
S týmem jsem spojený přes komunikátor, abych jim říkal, jaké mám potřeby, oni mě zas navigují přes mikrofon. Je napojený na powerbanku, kterou mám v kapse. A když jsem si sundaval dres, tak se utrhl jeden z drátů a přestalo se to nabíjet. Kluci se pokoušeli opravit to, ale ani jeden v tomhle není tak zručný a říkali, že je to neopravitelné.
Řekl jsem jim, ať skočí do wallmartu a koupí mikropájku, že se na to podívám. Šel jsem si lehnout, probudil jsem se ve dvě ráno, oni to rozebrali, já to opravil, vyzkoušel, dopil jsem kávičku a jel jsem dál i s komunikátorem.
Kávičku? Závod s takovými energetickými výdaji asi nemůžete jen na stravě pro vrcholové sportovce?
Tento závod není o gelech a speciální stravě. Když máte být 22 hodin na kole, tak člověk musí hodně jíst. Nejsem příznivcem fastfoodů, ale hamburgery do mě padaly jeden za druhým, pizzy do mě padaly jedna za druhou. Měli jsme s sebou obytné auto a holky vařily běžnou stravu. Krkovičku, rýži, kuře. Když má člověk extrémní výdej, tak toho i extrémně sní.
I tak jste musel hodně zhubnout.
Ani to taková hrůza nebyla. Vážil jsem se v cíli a bylo to okolo dvou kil.
Na facebooku jste také zveřejnil fotografii, na které je u jednoho vašeho kola nápis „na prodej". Je to myšlené vážně?
Ne, to si kluci udělali srandu. Ta kola nejsou moje, ale firmy, která mě podporuje a jejímž jsem ambasadorem. Zrovna jsme stáli u velkého supermarketu, kde venku byly na prodej tyhle cedulky. Oni udělali, recesi, že kolo prodáme a dojedeme to na skládačce, ať máme penízky. Ale byla to recese. Kola, která vozím, jsou skvělá, na sezonu je mám zapůjčená.
Ale říkal jsem si, že by bylo fajn je třeba vydražit a použít na nějakou dobrou věc. To by mě potěšilo.
Tohle je jedna z věcí, na které myslíte? Hodiny a hodiny šlapání musí být strašně monotónní...
Tohle jsou věci, kterými se člověk snaží rozptýlit a najít si cestu v hlavě, aby se z toho úplně nezbláznil.
Špička jsou profesionálové, já dělám dvanáctihodinové směny
Během závodu jste měl 40. narozeniny. Slavil jste?
Ano, bylo to dva dny po startu, taková minioslava. Dojel jsem se od obytného auta, šel jsem se nasnídat a dostal jsem dort se čtyřicítkou. Bylo to příjemné, ale nebylo to nic velkého. Sfoukla se svíčka, každý si vzal malinký kousek a frčeli jsme dál.
V závodě se musíte soustředit sám na sebe, mezi závodníky jsou obrovské rozdíly, ale je to i soupeření? Bojujete spíš sám sebou a krajinou, nebo i s ostatními?
Je to boj se sebou, krajinou i tratí, ale i závod. Bohužel jsou mezi závodníky takové rozdíly. Ti top závodníci jsou profesionálové. Připravují se v závodním režimu, nechodí do zaměstnání, mají za sebou silné sponzory. Pak jsou závodníci jako já, kteří se snaží v rámci svých možností.
Já chodím do zaměstnání, pracuji na dvanáctihodinové směny, dva dny denní, dva dny volno, dva dny noční, dva dny volno, takže nemůžeme srovnávat výkon závodníka, který je profesionál s výkonem amatéra na profesionální úrovni.
Jednu chvíli jste se předjížděli s nejlepší ženou závodu, dostala se pár mil před vás, pak jste ji zase předjel.
Sarah Cooperová je jedna z nejlepších cyklistických ultramaratonců, je opravdu skvělá a měla za sebou velký tým. (Američanka dojela 19 hodin za Božákem, pozn. red). Ale tady ten závod je o vytrvalosti. Říká se, že prvních šest dní se šlape, pak se začíná závodit. Během závodu říkám, že pořadí po pěti šesti dnech je nevypovídající, tedy pokud se nebavíme o vítězi Christophu Strasserovi, který je trošku někde jinde. (Rakušan zvládl závod za 8 dní, 9 hodin a 34 minut, o dva a půl dne rychleji než Božák)
RAAM je jeden z nejnáročnějších závodů světa. Jaké před sebou máte další plány?
Momentálně mám hlavu plnou RAAMu, takže ani nepřemýšlím a nepátrám po tom, co bude dál. Ale určitě budu hledat další výzvy.
