Lezeckých stěn je u nás hodně. A to je dobře, kvituje horolezkyně Soňa Boštíková
Umělé lezecké stěny rostou v posledních letech v tuzemsku jako houby po dešti. Jen jedna z nich se ale může pochlubit tím, že se v její blízkosti pohybuje Soňa Boštíková, špičková horolezkyně a účastnice několika výprav na nejvyšší himálajské vrcholy.
Soňa Boštíková se na dobu neurčitou rozloučila s himálajskými osmitisícovkami. Na lezení se ale nedá tak úplně zapomenout, a tak se věnuje lezecké stěně, na které se v průběhu týdne vystřídá několik desítek dětí.
„V letošním roce k nám chodí do dětských kroužků 150 dětí týdně. Jsme taková malá továrna, máme 30 instruktorů, kteří se o děti starají,“ říká Soňa Boštíková.
„Nabídnul mi to táta, který zjistil, že to tady je, a tak jsem to zkusil a bavilo mě to…Chtěla jsem lézt, protože doma lezu mezi dveřmi,“ dělí se o své zážitky malí ‚horolezci‘.
A co je z pohledu začínajícího uživatele umělé lezecké stěny nejdůležitější? „Dobře se chytit, zabírat nohama, nebát se pádu. Když vás člověk jistí, tak to trochu cukne, ale nebolí to.“
V České republice je v stále více lezeckých stěn, což je pro toto sportovní odvětví jedině dobře. Vnímá to tak i Soňa Boštíková.
„Když jsem ještě pracovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu, tak jsme tyhle věci evidovali. Někteří studenti dělali různé analýzy v rámci diplomových prací, ale přiznám se, že teď o tom přehled vůbec nemám. V Praze je minimálně šest velkých stěn, potom je určitě spousta malinkých ve školách. Je jich strašně moc a to je dobře,“ vysvětluje dvaatřicetiletá horolezkyně, které se zatím po horách nestýská.
„Naštěstí ne, protože se na hory a na vycházky do přírody dostanu skoro každý týden. To je náplast na bolístku. Velké hory mám před sebou v dálce jako cíl, kterého jsem se ještě nevzdala,“ dodává Soňa Boštíková.
