Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA

Patří nejen k milionům, kterým únor 1948 převrátil život doslova naruby, ale současně k těm zhruba dvěma stům tisícům, co dokázali komunistické diktatuře uniknout. Nejstarší syn z „kulacké“ rodiny se sice shodou šťastných a paradoxních náhod dostal v 50. letech i na vysokou školu, vzápětí ale musel s nasazením vlastního života se dvěma kamarády přestříhat hraniční dráty a přes Rakousko emigrovat až do USA. Nakonec se stal vojenským kaplanem.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Josef Šupa utekl z Československa přes Rakousko do USA. Po sametové revoluci se vrátil zpět do své rodné vlasti | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

Přestože byl hluboce věřící, rozhodnutí stát se knězem učinil teprve ve chvíli, kdy na prahu dospělosti hledal smysl nového života. Vystudoval na papežském Nepomucenu v Římě a další souhrou náhod se později stal vojenským kaplanem. Po roce 1989 jako člen mise vysokých důstojníků NATO a poradce ministra Baudyše stál u zrodu humanitární, později duchovní služby Armády České republiky. Dnes třiaosmdesátiletý Josef Šupa se nakonec vrátil zpět do rodné země a stále se zájmem sleduje, jak vojenští kaplani v naší armádě plní své poslání.

Za války prošla několika koncentráky, po Vítězném únoru utekla. ‚Člověk si zvykne i na peklo,‘ říká

Číst článek

Narodil se 14. listopadu 1937 v Mutěnicích na Hodonínsku jako nejstarší ze čtyř sourozenců v rodině zemědělce a obchodníka. Jejich velký dům se stal tatínkovi poprvé málem osudným už v dubnu 1945, kdy vojáci Rudé armády po osvobození obce zabrali objekt pro vojenský lazaret a majitele chtěli zastřelit jako „buržuje“ - tehdy naštěstí zasáhl starosta obce.

Po únoru 1948 už to bylo horší – otec byl označen za kulaka, straně nepohodlného bohatého rolníka, a další čtyři roky strávil v jáchymovských uranových dolech. I po propuštění na amnestii prezidenta Zápotockého musel pracovat stovky kilometrů daleko. Rodina přišla o většinu majetku v Mutěnicích i obchod se stavebninami v Pečkách a během otcova věznění postrádala prakticky jakýkoliv pravidelný příjem i potravinové lístky.

Cesta ke studiu: víno, sádlo a odvaha

Na konci povinné školní docházky měl sice patnáctiletý Josef samé jedničky, ale v posudku označení „zavilý nepřítel socialismu“. Nastoupil tedy do místního vinařského družstva, odkud ho na základě vysvědčení chtěli poslat do vinařské školy v Bzenci: „Asi dali těm pánům nějaké víno z toho družstva, a tak mě pustili. Dali mi takový kus papíru, že mě doporučují do té školy v Bzenci.

Dvouletý Josef Šupa se svými sestrami | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

Tam se mi ale moc nechtělo, tak jsem ten papír vzal a nalil jsem tam trochu rozpuštěného sádla. Pak jsem šel na tu místní radu, nebo kdo mi dal, a řekl jsem: Prosím vás, mně se stalo velké neštěstí, já jsem to trochu... tak můžete to podepsat znovu? Já jsem to opsal! Ale dal jsem tam místo té školy v Bzenci Jedenáctiletá škola Rudy Filipa v Hodoníně. Oni to podepsali, mysleli, že je to to samé. Pak jsem šel za starostou, který tam ještě musel dát razítko. Ten hned poznal, že jsem to změnil, ale byl to hodný člověk, chodil do kostela, tak tam ten štempl dal.“

Ani na hodonínském gymnáziu neskrýval Josef Šupa své názory a postoje. Jako jediný ze třídy nevstoupil do Československého svazu mládeže a při poslední písemné práci před maturitou si ze tří témat vybral právě Proč nejsem členem ČSM (Československý svaz mládeže): „Měli jsme na to tři hodiny a já jsem po pravdě napsal, co udělali tatínkovi a tak dále. Druhý den přišel ředitel školy Prukl, dělnický kádr a všem říkal: Podívejte se na něj! Pět let už dělám ředitele školy a to se mi ještě nikdy nestalo, aby mi někdo řekl skutečnou pravdu. To bude jednou dobrý komunista! Myslel to úplně vážně. Dokonce mě doporučil na Vysoké učení technické v Brně!“

Zanedlouho ale přišly volby, první, kterých se Josef směl a současně musel zúčastnit. Opět projevil svůj odmítavý postoj ke komunistickému zřízení a všechna jména na kandidátce přeškrtal, což znamenalo okamžitý vyhazov z vysoké školy a volbu: doly nebo zemědělství. Nic jiného. Vybral si doly, v tu chvíli už ale definitivně dozrálo jeho rozhodnutí, že v takovém systému žít nemůže.

Josef Šupa ve svých devatenácti letech | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

Spolu se dvěma kamarády – Petrem Esterkou a Vladimírem Syrovátkou – vyhledal pomoc jednoho člověka v Holiči, na něhož dostal doporučení, že za peníze pomáhá lidem dostat se přes hranice do Rakouska. Částka byla poměrně vysoká a chlapci ji neměli pohromadě, domluvili se tedy na splátkách, které Josef na svém motocyklu postupně přivážel.

„A zrovna když jsem mu vezl už poslední splátku, tak nebyl doma, našel jsem jen jeho maminku. Když mě viděla, začala chudinka plakat a pak mi řekla: Prosím vás, ten můj syn je velký lump! On bere peníze a potom tu lidi dovede přímo k pohraničníkům a ti mu dají další peníze. Co teď? Bylo mi jasné, že jak se vrátí domů, tak se určitě dozví, že jsem tam byl a že vím, co je zač!“

Přes elektrické dráty

Trojice mladíků se tedy rozhodla utéci okamžitě na vlastní pěst. Josef znal alespoň trochu vhodné místo u Mikulova, takže se tam z Hodonína vydali. V blízkosti hraničního pásma ovšem narazili na první nesnáz – policisté ve vlaku kontrolovali doklady. Raději tedy vyskočili ještě před Mikulovem a v noci šli směrem k místu, o kterém jim předtím řekl falešný převaděč.

Ten už zřejmě mezitím dal pohraničníkům avízo, chlapci ale při plížení ve tmě obilným polem naštěstí ztratili směr a k hranici se dostali na trochu jiném místě. Na rozdíl od hranice se západním Německem tam byly drátěné zátarasy teprve dva roky, tedy od doby, kdy Rakousko v roce 1955 po odchodu okupačních vojsk získalo opět plnou suverenitu.

Papežská tribuna plná estébáků. ‚Snažili se nás převychovat,‘ líčí jezuita nechvalně známou ‚akci K‘

Číst článek

Nejprve za svitu měsíce uviděli lesklý drát, mohlo jít o signalizační vedení, tak opatrně vstali a překročili jej. V tu chvíli uviděli na levé straně strážní věž, byla ale naštěstí poměrně daleko.

„Rychle jsme tedy utíkali dál k těm drátěnými plotům. Byly tři za sebou – ostnatý, elektrický a zase ostnatý. Měli jsme gumové rukavice a kombinačky – spolu s Esterkou jsme stříhali a Syrovátka nesl za námi těch pár věcí, co jsme měli. Když jsme cvakli ty elektrické dráty pod napětím, tak najednou začala hořet tráva a lítat rachejtle. To už jsme věděli, že je zle! Bleskurychle jsme udělali ještě tu třetí díru a utíkali jsme. Syrovátka byl větší a nemohl tou dírou prolézt, tak všechny ty věci nechal v drátech a mazal za námi. Esterka byl nejrychlejší běžel jako první a najednou zmizel! Pořád jsme ještě byli v Československu a těsně u hranice byla škarpa plná bláta. Než jsem si uvědomil, co se děje, tak jsem tam zahučel a Syrovátka za mnou. Rychle jsme se vyhrabali a viděli jsme, že už se blíží pohraničníci. Tak honem dál a najednou vidíme v poli boží muka. Jestli se stal nějaký zázrak, tak to bylo tohle, protože jsme se na blind dostali až do Rakouska, do Drasenhofenu.“

V Rakousku skončili nejprve na pár dní ve vězení, po žádosti o politický azyl je poslali z Vídně do velkého uprchlického tábora nedaleko Salzburku. Tehdy tam bylo na 800 lidí, kromě několika Čechoslováků samí Jugoslávci. Vyhlídky ale nebyly příliš radostné – deset let po válce bylo Rakousko ještě poměrně chudé a pro emigranty nebyla téměř žádná práce, i nárok na bezplatné jídlo měli jen první tři měsíce.

Průkaz Josefa Šupy po emigraci do Rakouska. | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

„Esterka se rozhodl, že chce studovat na kněze, nakonec se stal biskupem. Zhruba za ty tři měsíce si pro něj přijeli z Nepomucena – České papežské koleje v Římě. Syrovátka měl zase nějaké příbuzné v Americe, tak za necelý půlrok taky odjel. A já jsem zůstal v tom lágru 16 měsíců! Bylo to dost těžké, práci jsem sehnal jen občas a obvykle jen na jeden den, než se provalilo, že jsem uprchlík. V lágru jsem často hrál ping-pong s těma Jugoslávcema. Když jsem vyhrál, dostal jsem sendvič. Tak jsem musel být velice dobrý v tom ping-pongu, abych přežil.“

Bez jediného anglického slova

Nakonec se ale i na něj usmálo štěstí a obdržel vízum do USA – žádosti sice spolu s kamarády rozeslali hned v prvních dnech pobytu v Rakousku na všechny strany, většina zemí ale buď mladíky, co vlastně nic neuměli, rovnou odmítla, nebo si kladla těžko přijatelné podmínky. Přes oceán se dostal speciálním letem pro utečence zpoza železné opony jen s tím, co měl na sobě, a pěti dolary v kapse.

‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu

Číst článek

S pomocí několika jednotlivců i organizací našel poměrně rychle místo v jedné sklárně v New Yorku, a přestože zatím neuměl ani slovo anglicky, začal vést běžný život. Ten ale za necelý půlrok opět nečekaně skončil. „Najednou mi došel nějaký dopis. Otevřel jsem jej a tam stálo The prezident of USA. Páni drazí, mně píše prezident! Šel jsem za panem Konrádem, Čechem, co už tam dlouho pracoval, a chlubím se, kdo mi posílá dopis. A on si to přečetl a říká: To je rozkaz jménem prezidenta Spojených států k nástupu do americké armády! Co tam budu dělat, říkal jsem si, vždyť neumím slovo anglicky!?

Na papírek mi napsal, co jim tam mám říct, ale když jsem přišel k odvodové komisi, tak tam byla se mnou spousta Portorikánců a všechno možný, anglicky neuměl nikdo a v té komisi to nikoho nezajímalo. Dali nám vyplnit nějaký test, vůbec jsem tomu nerozuměl, tak jsem zaškrtával odpovědi, jak mě napadlo. Minimální hranice byla 70 bodů a já měl 72, aniž bych věděl, co ty otázky znamenají! Tak jsem byl odvedený. Hned mě oholili, dali mi mundúr, ani pro své věci už jsem se nesměl vrátit.“

Vojenská služba byla pro Josefa Šupu zpočátku velmi krušná. Žádnému rozkazu nerozuměl a musel neustále napodobovat ostatní, byl vždy pozadu, a tak trávil dlouhé hodiny za trest v kuchyni. Největší obavy měl při hodu ostrým granátem, aby z neznalosti nezabil či nezranil sebe nebo ostatní, ale i to nakonec zvládl. Nadřízení ovšem zjistili, že ve vstupních testech projevil nadprůměrné výsledky v matematice, a tak po třech měsících základního výcviku putoval do půlročního zeměměřičského kursu. Tam se učil nejen kreslit mapy, ale rovněž počítat úhly pro dělostřeleckou a raketovou palbu.

Josef Šupa jako člen americké armády | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

Výuka probíhala podle schematických popisů, kterým však stále nerozuměl, tak vše spočítal samostatně podle matematického zadání. A rázem byl považován za génia! Proto následovala další škola, kde už se setkával s vyššími šaržemi, s těmi se sblížil a naučil se konečně dobře anglicky. „Nakonec jsem to dotáhl na desátníka a byl jsem na sebe docela hrdý, protože Elvis Presley měl stejnou hodnost jako já. Byl jsem ve Fort Louis, nic moc mi nechybělo, většinu žoldu jsem si nechal ukládat. Zbytek jsem utratil, když jsme v sobotu a neděli jezdili za děvčatama.

Ale večer po návratu se mi stále častěji vracela myšlenka, že holky a pivo nemůžou být smyslem života, že musí být něco lepšího. Pravidelně jsem si psal s Esterkou, ten už byl v Nepomucenu tři roky a líčil mi, jaké to tam je. Tak jsem se ho jednou zeptal, jestli by mě tam taky nevzali. A on hned odepsal, že určitě, že to zkusí zařídit.“

Student papežské koleje

Do Říma přijel Josef Šupa shodou okolností přibližně ve stejné době, kdy se tam po mnohaleté internaci objevil kardinál Josef Beran. Do Vatikánu ovšem z Československa odjel, aniž by tušil, že už se nebude smět vrátit zpátky. Útočiště pak našel právě v Nepomucenu a Šupa, který měl z Ameriky platný řidičský průkaz, mu dělal nějakou dobu řidiče. Samotné studium ovšem zpočátku nebylo snadné – znovu bez sebemenší znalosti italštiny a latiny musel první rok hodně bojovat, ale i tyto dva jediné vyučovací jazyky během šestiletého studia nakonec dokonale zvládl.

Buď pyšná, že jsi Židovka! slýchávala od otce. Jeho smrt v koncentráku jí asi zachránila život

Číst článek

Po vysvěcení na kněze přijal nabízené místo faráře v Oregonu. Po čase využil jednoročního studijního stipendia, které měl ještě od armády, v Římě si udělal doktorát a po návratu učil několik let na církevní škole v Ohiu. Pak se ale situace nečekaně zkomplikovala a hrozilo, že v devětatřiceti letech bude bez místa. Kolega z církevní školy mu doporučil ucházet se o místo vojenského kaplana. Americká armáda i námořnictvo ho sice kvůli vysokému věku odmítly, zájem však projevilo US Air Force.

Působit začal v Omaze, tam se dokonce naučil pilotovat, přečkal i náročný pobyt na malé radarové stanici na Aljašce, kde si pro změnu vyzkoušel rýžování zlata a nakonec sloužil na americké základně ve Wiesbadenu – to už měl hodnost podplukovníka a pod sebou vojenské kaplany na sedmi menších základnách po celém západním Německu.

V americké vojenské uniformě | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

„V americké armádě to není tak, že kaplan je ve své kanceláři, ale má povinnost každý den navštěvovat vojáky, chodit s nimi třeba na kafe a povídat si s nimi. A pak ten voják přijde sám a řekne Já bych se potřeboval na něco zeptat, o něčem se poradit. Chodí se svěřovat se svými starostmi a to je důležité pro chod celé jednotky. Velitel je tam od toho, aby jednotka plnila, co má, kaplan má na starosti, aby vojáci byli morálně spokojeni. Velitel ví, že morálka jeho skupiny závisí na jeho kaplanovi a tak jej podporuje. Protože velitel neví o rodinných problémech svého mužstva, kaplan ano a může pomoci.“

Cesta domů před a po sametu

Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa

Číst článek

Do rodné vlasti se Josef Šupa poprvé vrátil už deset let před pádem železné opony, tato návštěva ale měla téměř kafkovský průběh. Protože už neměl československé, ale americké občanství, dostal vízum. První komplikace ovšem nastaly už na ruzyňském letišti. 

„Hned po příletu mě zadržela policie a osm hodin mě vyslýchala, pak mě pustili. S rodiči jsme byli domluveni, že na mě budou čekat až na hlavním nádraží, nevěděli, co se stalo, naštěstí tam vydrželi a jeli jsme vlakem do Hodonína. A tam jsem šel sám na policejní stanici, protože jsem už delší dobu vyřizoval pozvání rodičů do Ameriky, vyžadovalo to složité ověřování a já si myslel, že to tam osobně zařídím rychleji. Sotva jsem přišel, tak hned: Jak to, že jste se hned po příjezdu u nás nepřihlásil? Já jsem oponoval, proč bych se měl hlásit, když mě už předtím osm hodin vyslýchali v Praze. A oni zase, že je to moje povinnost přihlásit se v Hodoníně a že mám přijít druhý den. To už tam měli tlustý fascikl, v něm kopii každého dopisu, který jsem poslal domů, i všech fotografií.

Josef Šupa na návštěvě za maminkou a tatínkem | Zdroj: Archiv Josefa Šupy

Výslech skončil tím, že můžu být rád, že mě nezavřou, ale musím zaplatit velkou pokutu a do 24 hodin opustit ČSSR. Naštěstí moje mladší sestra měla za manžela nějakého komunistu, tak ten nějak zařídil, že tu pokutu mně odpustili, ale musel jsem rychle odjet.“

Později Šupa zjistil, že svazek, který na něj StB celou dobu vedla, obsahoval celou řadu naprostých nesmyslů – zřejmě proto, že agenti dostávali za každou zprávu peníze, tak když neměli nic konkrétního, začali si vymýšlet.

Znovu se Josef Šupa podíval do Československa až pár let po sametové revoluci nikoliv jako soukromá osoba, ale služebně. Velení armády v Praze si totiž vyžádalo expertní skupinu vysokých důstojníků NATO, kteří by pomohli při reorganizaci našich ozbrojených sil. Šupa byl přidělen do týmu jako tlumočník.

Útěk občanů na Západ i zmanipulované komunální volby. Poslechněte si, jak se v NDR hroutil komunismus

Číst článek

„Když jsme přiletěli do Prahy, tak hned po přistání následovalo slavnostní uvítání a mně blesklo hlavou: Vidíš, napřed tě zavřeli, teď ti tady salutujou! Oficiálně jsem byl skutečně jen překladatel, ale tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš si záhy všiml, že mě ti američtí generálové a plukovníci oslovují Padre a ptal se proč? Byl naprosto paf z toho, že jsem kněz v uniformě, ale hned povídá: Možná bychom taky potřebovali takové lidi.

Pak pozval ty své generály, aby mě představil, a ti hned začali mumlat Co ten Baudyš blbne, na co nám budou v armádě nějací černoprdelníci... No, a pak mě ministr oficiálně představil, já jsem promluvil česky a viděl jsem, jak ti generálové lezou málem pod stůl! Byla to psina.“

Budovatel duchovní služby

Později se stal součástí jiné skupiny, která pomáhala při reorganizaci všech postkomunistických armád, tehdy už skutečně v úloze vojenského kaplana. Byla to svým způsobem bezprecedentní situace, že vojenský kaplan působí mimo vlastní armádu či farnost, rozkaz osobně podepsal generál Colin Powel, tehdy předseda Sboru náčelníků americké armády a čerstvý hrdina – velitel amerických vojsk ve Válce v Zálivu. Příštích osm let tedy monsigneure ThDr. Joseph Supa střídavě objížděl 11 středo- a východoevropských postkomunistických zemí a postupně v nich zakládal duchovní službu.

Nejdéle přitom odolávala právě Česká republika: „S náčelníkem generálního štábu Jiřím Nekvasilem jsem měl velmi dobré osobní vztahy, asi i proto, že to byl taky Moravák. A když jsme spolu soukromě mluvili, tak mi říkal, že tady to politici odmítají, že nechtějí duchovní, ale jen humanitní službu. Nekvasilovi se to ale nelíbilo a říkal: Když mi to nedovolí, tak já to vydám rozkazem!“ Já jsem mu tehdy poradil, ať nějakého kněze i bez statutu duchovní služby pošle tam, kde naši vojáci bojují.

Domluvil se s Tomášem Holubem (v misi UNPROFOR/SFOR od roku 1996, později první hlavní kaplan AČR, od roku 2016 biskup Plzeňské diecéze – pozn. autora), kterého jsem sám po roce 1989 nějaký čas učil v semináři. Holub odjel do Jugoslávie a záhy se o něj začala zajímat média. Byl často v televizi a vlastně to byl on, kdo tu myšlenku probojoval, protože byl opravdu výborný.“

Na počátku 21. století se Josef Šupa zasloužil také o výstavbu nového Pastoračního centra Duchovní služby AČR na opuštěné faře v Lulči na Vyškovsku. Do rozsáhlé přestavby investoval nemalé vlastní finanční prostředky, ale nakonec pro něj celá akce skončila značným rozčarováním, když ve finále došlo ke sporům o peníze mezi ním a zhotovitelem a na slavnostní otevření v roce 2007 ani nebyl pozván. Dodnes ho to mrzí, za hlavní ovšem považuje, že centrum plní svůj účel.

Ostatně nebylo to poprvé, kdy se nejen v totalitním Československu, ale i ve svobodném světě musel vypořádat s nějakou nespravedlností či nepřízní osudu: „Zjistil jsem však, že kdykoliv jsem myslel, že prožívám nějaké velké zklamání a podraz, tak vždycky to nakonec vedlo k něčemu jinému, co se ukázalo jako mé dobro. Už tehdy, když mě církevní nadřízení v Americe hodili přes palubu a já se v devětatřiceti letech musel stát vojenským kaplanem, díky tomu mám teď plukovnickou penzi.

Nebo když jsem měl jít sloužit do pustiny na Aljašce, to mě taky posunulo dál. A vlastně i ta Luleč... Člověk by se měl snažit o to, aby byl spokojený a měl co nejlepší vztahy s lidmi. Ne chtít co nejvíc pro sebe, ale aby především sám uměl dávat. Protože když dávám, tak tím dostávám mnohem víc, než kdybych jen sám bral. Vím, že zejména pro mladé je těžké na toto přistoupit, ale časem snad většina z nich přijde na to, že je to ta nejlepší cesta.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme