Prohlídka chladicích věží dukovanské elektrárny překvapí horkem a vlhkem
Je jich celkem osm a každá z nich měří 125 metrů. Řeč je o chladicích věžích dukovanské elektrárny. Těžko budete na Třebíčsku hledat vyvýšené místo, odkud by alespoň stoupající pára z nich nebyla vidět. Jsou vidět také od Telče, ze Ždárska, ale i z Brna, od Znojma a také z Pálavy. Všichni je dobře známe zvenku, ale málokdo ví, jak to vypadá uvnitř.
„Kdo chce nahoru? Je to dobrovolné,“ vyzývá návštěvníky provozní mistr Libor Komárek. Pod pojmem „nahoru“ si samozřejmě řada lidí okamžitě představuje šplhání po žebřících na horní ochoz ve výšce 120 metrů.
Komárek ale počáteční nadšení chladí stejně rychle, jako padá voda z chladicích věží.
„Tam v žádném případě. Ani žádná obsluha tam samozřejmě normálně neleze. To jen v případě, když se vyměňují třeba světla kvůli letadlům nebo něco takového. Je to nebezpečné,“ tvrdí.
Zavděk tak návštěvníci musí vzít mohutnými ocelovými zelenými vraty, která jsou ve výšce asi 15 metrů a vedou dovnitř. Stoupají k nim strmé schody.
Nahoru se lze dostat díky skupince studentů, kteří v jaderné elektrárně absolvují takzvanou letní univerzitu a sbírají zkušenosti. Uvnitř věže je horko a vlhko.
„Celá chladicí věž je jakoby dutá, vevnitř není vlastně vůbec nic. Celé je to jen proto, aby vznikl komínový efekt, který potřebujeme, abychom protáhli vzduch věží a dostali jsme chlazení vody,“ vysvětluje Komárek.
Stěna obrovské chladicí věže je přitom kromě části u země a na ochozu jen deset centimetrů silná.
