„Pivo Stella nebo Sakkára, případně bílé víno. Taky máme nějaký tvrdý..." Nabídka i obsluha vytvářejí českým klientům na plážovém baru domácí prostředí. Jana zajišťuje zázemí školy kitesurfingu - to je rychlá jízda na prkně po mořské hladině s pomocí větrného draka. Nad tyrkysovou vodou Rudého moře se pár set metrů od břehu jeden drak prohání a tahá za sebou Lukáše Vogeltanze, který má tuhle školu na svědomí.

„Já jsem ve dvaceti dvou vážně onemocněl, byla to rakovina, takže ve dvaadvaceti najednou člověk přemýšlí, jestli bude žít, nebo nebude. A řekl jsem si, že tak, jak jsem žil předtím, už žít nechci." S Lukášem, hubeným šlachovitým třicátníkem, sedíme na břehu na lavičce. Před chvílí z vody vytáhl své prkno a draka a dal ho na sluníčko sušit.

„A po tomhle jsem si řekl: a teď budu žít tak, jak já chci, a budu pracovat tak, abych měl čas na své koníčky, na to, co mě baví. Pro mě to znamenalo hlavně žít ten život, jaký chci. Abych nemusel sedět v kanceláři, honit se za každou korunou."

'Abych žil, ne jen přežíval'

Lukáš žije v Egyptě pátým rokem, teď už i s manželkou Andreou a jeden a půl ročním synkem. Do Čech jezdí jen na pár měsíců v roce. „Když se člověk vrátí do Čech, tak vidí, že lidi chodí do práce jenom kvůli tomu, aby si mohli koupit nové auto, novou televizi, pořád chtějí něco nového. My jsme si to řekli obráceně. My si chceme žít za míň peněz... ale abych žil, abych ten život jen nepřežíval."

Kousek za Lukášem vychází na břeh jedna z jeho žákyň, paní Jana, prý i v té teplé vodě toho má člověk po několika hodinách dost. Škola opustila systém výuky, kdy klienti platí za instruktora od hodiny. "My jsme loni, možná už předloni, přišli první na trh s garancí cíle. Třeba teď ta jedna holka, co tady je, tak dokud nebude umět jezdit, tak jezdí zadarmo." Ještě se prý nestalo, že by někoho nakonec jezdit nenaučili. A platí to i pro Lukášovu ženu Andreu, která sem přijela před pár lety na kurz.

„Já jsem v Čechách dělala klasickou práci, kdy člověk jde ráno do kanceláře, v sedm večer z ní vyjde, po osmi letech jsem řekla: dost, tohle jsem nikdy nechtěla, že je čas něco změnit." Drobná blondýnka se i se svým malým klukem cítí prý na ulici v Hurghadě úplně bezpečně: „Když tady jdu sama někam, tak vůbec nemám pocit, že bych se měla nějak bát. To se spíš bojím v Čechách, když jdu v noci po ulici. Myslím si, že to hodně zkreslují média."

„Tohle je náš malý ráj, protože tady máme úplně všechno. Máme tu apartmán, v Hurghadě se dá koupit úplně všechno. Něco nám tu chybí, nemůžu si pořád zvyknout na ten nepořádek a na tu jejich mentalitu, tu člověk nezmění." Lukáš s Andreou už vymýšlejí, jak malému synkovi zařídit v Egyptě školu. Odtud z pláže je totiž zřejmě hned tak něco nedostane. „Tenhle život je můj, takhle měl být a teď jsem tady šťastná," říká Andrea a vyráží s kočárkem na procházku podél šplouchající vody.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít