Už osm let společně inspirují k udržitelnému přístupu k věcem. Nyní Lucie Poubová a Kristýna Holubová stojí za prvním celostátním swap festivalem, během jehož týdenního trvání mohou návštěvníci nejen vyměňovat to, co již nepotřebují, ale také si zajít na přednášky, workshopy či besedy. Co ony jako první tzv. poslaly do světa? Jak se ubránit hromadění a nakupování bez rozmyslu? Jak si vytřídit domácnost? A jak odolat fast fashion?

Host Radiožurnálu Praha 0:10 28. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Festival se koná do 30. dubna na desítkách míst jak v Praze, tak v dalších městech po celé republice. Co bylo to první, co šlo z vašich skříní tzv. do swapu?
Lucie: Úplně na začátku to byly věci z mojí kuchyně. Tehdy jsem podle knížky Marie Kondo Zázračný úklid třídila celou svoji kuchyň. Seděla jsem na zemi, všude okolo mě byly věci a já si uvědomila, že největší prevencí odpadu je používání věcí z druhé ruky a jejich posílání dál. 

Kristýna: U mne to bylo oblečení. Ve skříni se mi během let nahromadila spousta oblečení včetně mnoha nesmyslů, které jsem vůbec nenosila, a které jsem se rozhodla pomocí swapu poslat dál.

Vy jste postupem času založily neziskovou organizaci Swap Prague. Co tedy přesně je swap?
Kristýna: Swap je z anglického slova vyměnit. Je to označení pro výměnu věcí navíc, které všichni máme doma. Já vždycky říkám, jestli je něco, co nás spojuje, tak je to to, že máme víc věcí, než dokážeme využít. Máme je ve skříních, v šuplících, v kuchyni, v garáži i na zahradě. Takže my pracujeme s věcmi navíc a vyzýváme lidi, aby je nosili na naše swapy.

Lucie: O tendenci hromadit věci mluví hezky i statistika. Je dokázáno, že průměrná žena nosí pouze 20 až 30 % svého šatníku. Proto my pracujeme se zbylými 70 %, aby se mohly stát těmi 30 % někoho jiného. Swapování totiž není jenom o tom tam věc odnést, ale jde i o to změnit trochu naše spotřební návyky. Přestat získávat nové věci a začít používat ty z druhé ruky, které jsou velmi často nové.

Co vás osobně změnilo, abyste o věcech uvažovaly jinak?
Kristýna: U mě to byl vývoj v čase. Průběžně jsem nasávala informace, ale už jako malá holka jsem citlivě vnímala divoké skládky a pohozené odpadky v lese. S přibývajícím věkem jsem začala přemýšlet nad kvalitou věcí, proč mi svetr nevydrží ani jedno vyprání. a pak jsem potkala Lucku a už to jelo.

5:29

Darovat, opravit a používat znovu. Za loňský rok zachránili Češi 560 tun věcí

Číst článek

Lucie: Já jsem studovala textilní marketing v Liberci. Během studia jsem viděla dokument Ušili to na nás od organizace Na Zemi, který pojednával o pracovních podmínkách v asijských továrnách, kde se vyrábí oblečení. Byl to pro mne šok, protože tehdy se o tom ještě vůbec nemluvilo. Díky filmu jsem začala pohlížet na oblečení jinak. Shodou okolností jsem poté odjela na tři měsíce do Ameriky, kde jsem viděla na vlastní oči tu neuvěřitelnou spotřebu. Spojila jsem si to dohromady a začala to vnímat jako závažný problém.

Jaká jsou čísla o tom, co je vyrobeno, kolik je toho vyrobeno, kolik toho končí na skládkách a kolik se toho vrátí do oběhu přes swap?
Kristýna: Vždycky jsme říkali, je toho hodně, a teď se to začíná potvrzovat. Udává se, že v tuto chvíli je tady s námi na planetě oblečení pro dalších šest generací.

Lucie: Uvádí se, že každou minutu se vyrobí a přibyde dalších 190 tisíc kusů oblečení.

Co všechno byste i vaším festivalem chtěly změnit?
Lucie: My chceme hlavně lidi informovat. Proto pořádáme workshopy, diskuse i lidem ukazujeme, jak prakticky věci opravit. Není to jen o výměně věcí, ale hlavně o tom udělat nějakou změnu, prevenci pro příště, trochu to celé zpomalit. Uvědomit si, v jakém blahobytu žijeme, že opravdu nemusí hromadit věci z obavy, že by nebyly. Alespoň tady u nás v Evropě.

Je to tedy svým způsobem návrat do času našich babiček?
Kristýna: My nevíme, jak by se naše babičky chovaly, kdyby mohly nakupovat. Je to spíše o nás a o tom, že bychom se měli ptát firem, jestli opravdu toho potřebujeme tolik? Jestli opravdu musí být všechno z ropy? Jestli opravdu by se nemělo adekvátně platit dělníkům a dělnicím za jejich práci. Takto se můžeme zajímat, ptát se a upozorňovat.

Lucie: Od babiček bychom se ale mohli naučit znovu cítit úctu k věcem a ke zdrojům, kterou ony měly automaticky, protože k věcem měly na rozdíl od nás omezený přístup.

Jak poznat kvalitu věcí a nepřebrat v přebírání? Jak se naučit zbytečně nenakupovat a nehromadit věci? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Patricie Strouhalová, opa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít