Dcera Milady Horákové: Poslední vzpomínky na maminku jsou stále emotivní
Konfederace politických vězňů dnes udělila repliky Muklovského válečného kříže třem ženám, zástupkyním pronásledovaných v době totality. Kromě Sylvy Jarošové, vdovy po popraveném Aloisi Jarošovi a Ludmily Hermanové, převzala ocenění také Jana Kánská, dcera Milady Horákové, oběti snad nejznámější komunistické justiční vraždy. S Janou Kánskou, která žije ve Spojených státech, natočil po slavnostním ceremoniálu rozhovor moderátor Jan Bumba.
Co pro vás ocenění znamená?
Bylo to velmi překvapující, když jsem se to dozvěděla. Bylo to pietně velmi pěkně udělané. Dozvěděla jsem se o osudech dalších dvou vyznamenaných žen. Myslím, že byly skoro horší než ten můj. Já jsem v té době byla mladé děvče a ony už zažívaly, zvláště jedna z těch dam, velice krutý osud jako vdova a matka jednoho dítěte. To muselo být skutečně hrozné. Já jsem měla jenom velikánské štěstí, že jsem žila v rodině, která mě vzala do svého středu a starala se o mě jako o vlastní. Takže ty tvrdé roky mně pomohly přežít.
Berete to ocenění i tak, že je dobře, že se věci, které se tehdy v 50. letech děly, nezapomínají?
Velmi to tak beru, protože tady teď vidím spoustu mladých lidí, kteří tuto dobu považují za historii. Myslím si, že to není dobře, že by si to měli připomínat a že by si měli uvědomovat, že když se jedná o jejich volbu budoucího života, tak toto mají vzít v potaz. Mají si rozmyslet, k jakým eventuálním důsledkům jejich špatná volba povede.
Jinými slovy není to jen nějaká historie, která je kdesi vzadu v čase, ale to, co se tehdy dělo, může hodně vypovědět i o nás v čase současném.
Potažmo, protože pořád se tady vyskytují vlivy, které lákají k ideálu komunismu, který ovšem není vykreslen tak, jak skutečně vypadal. Tady se komunismus stále vykresluje jako vrcholná sociální politika nebo vrcholné sociální cítění. Jenomže ono to tak není. Ono je to jenom takové pozlátko, ale to, co potom přijde jako důsledek, je potřeba připomenout, protože my si to pamatujeme, co jsou ty důsledky.
Vy jste prožila skutečně ojedinělé dětství, vaši matku věznili nacisté i komunisté. Pokud se nepletu, tak jste maminku viděla naposledy v červnu 1950. Jakou vzpomínku si uchováváte na toto setkání?
Podívejte se, to je tak velmi vážná a smutná vzpomínka, že já opravdu, pokud se mě na to někdo ptá, tak stále musím odpovídat, že o tom radši nebudu mluvit, protože je to pro mě neustále víc a víc emotivní.
Pojďme do současnosti. Vy jste už v předchozích odpovědích naznačila, že váš pohled na současnou českou společnost bývá i kritický. Čím myslíte, že to je, že lidé v Česku tak rychle zapomínají na to, co byl komunismus?
Myslím si, že v té první éře po roce 1990 byla spousta lidí, kteří na to chtěli zapomenout úmyslně, protože měli určité výčitky svědomí. Snažili se o tom co nejméně myslet a tím méně mluvit. To znamená, že ani svým dětem to patřičně neprezentovali tak, jak to bylo. Od té doby spousta těch lidí už nemůže mluvit, protože nejsou. Tady se objevují stále takové líbivé myšlenky nebo životní návrhy a cíle, které pochopitelně lidem, kteří tu těžkou dobu nezažili, jsou příjemné, a proto se spousta lidí k takovým těm líbivým levicovým názorům přiklání, a nechce, i když se jim to řekne, na ty časy radši vzpomínat, protože je to do určité míry morálně zatěžuje.
Co by pomohlo? Důkladné studium historie? Otevřená debata?
Ne, pomohlo by, kdyby se o tom ve školách otevřeně mluvilo, kdyby se k tomu ve školách otevřeně zaujala určitá revoluční báze, která by celou tuto dobu postavila do naprosto nepřijatelné, společenské a morální roviny.
