Tvář ekumenizmu se s prohlášením Vatikánu zřejmě nezmění

Postmoderní dvacáté století přineslo do všech rovin lidského života řadu převratných změn. Boří se bariéry, překračují se hranice, otevírají se různá tabu a to vše s sebou nese mnoho dobrého i zlého. Výjimkou této dvojakosti není ani oblast víry a duchovního života. Jako pozitivní se jeví zrod mezináboženského dialogu a ekumenizmu, mezi nebezpečí patří relativizace dosud vyznávaných hodnot a následné tonutí v nepřeberné "spirituální nabídce" různých náboženských a duchovních směrů. K tomu všemu se 5. září letošního roku vyslovila římskokatolická církev v deklaraci s názvem Dominus Iesus.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

To, co vyplývá z šestatřicetistránkového dokumentu, se dá shrnout do několika vět: Římskokatolická církev odmítá rovnost nejen různých náboženství ve prospěch křesťanství, nýbrž i jednotlivých křesťanských církví. Sebe samu představuje jako jedinou pravou a platnost ostatních církví stupňuje podle toho, jak daleko se odchýlily od jejího učení.

Na tento dokument, který vzbudil rozporuplné reakce i v samé katolické církvi, se dá pohlížet opět ze dvou stran. Vatikán se v něm pokouší odporovat již zmíněnému relativizmu a tak celkem logicky zamítá možnost výběru prohlášením o jedinečnosti katolicizmu. Tím staví pro členy své církve ochrannou zeď, která se ale zároveň může stát bariérou hledání cesty k lidem jiného vyznání. Mezináboženský dialog by byl pro tento článeček příliš velkým soustem. Pokusím se tedy nakousnout alespoň to, jaký dopad může mít deklarace Dominus Iesus na dění v ekumenické oblasti. Tedy tam, kde se snaží různé křesťanské církve, které se během dvou tisíců let štěpily a osamostatňovaly, opět najít to, co je spojuje, ať už ve věcech věrouky nebo praktické služby lidem.

Z původní předpokladu, že by deklarace Dominus Iesus mohla způsobit nepřekonatelné problémy zejména na poli tzv. "ekumenizmu shora" - tzn. tam, kde se zástupci jednotlivých církví snaží sjednotit svá učení, mě vyvedla Lydie Roskovcová, která je synodní kurátorkou Českobratrské církve evangelické (ČCE): "Člověk by se vždycky měl snažit nacházet na věcech to, co je dobré, ne se na to dívat jen z té špatné stránky. Je možné, že tohle nás přiměje jasněji formulovat věci, které jsou opravdu překážkami a potom se pokusit na nich nějak pracovat. Protože když se příliš zapomene na to, že ty rozdíly tady jsou a že jsou závažné, že to nejsou jenom povrchní nebo vedlejší věci, tak to potom vypadá, jako že je vlastně všechno uděláno, a že už na tom pracovat není potřeba."

Jako pozitivní v dokumentu zmiňovala především opětné zdůraznění toho, že křest u evangelíků i všech ostatních denominací je uznáván za stejně platný, jako křest v katolické církvi. Jinak jsou ovšem protestantské církve odsunuty až na třetí stupeň co do "významu a váhy v tajemství spásy". Od členky takové církve bych pak očekávala dotčenou reakci na podobný dokument. Místo toho paní Roskovcová neváhala směrovat kritiku do vlastních řad: "Kdybych se měla dívat kriticky na svoji církev nebo na evangelictví jako takové, tak tady je to, že se příliš snadno prohlásí cesta, kterou se vydám, za tu jedinou možnou. Jiná cesta neexistuje a jestliže se nedomluvím s tím, s kým jsem v určitých rozporech, tak půjdu pryč. Evangelictví má tendenci štěpit se a to je odsouzeníhodná tendence. Je proto potřeba, aby se na tohle taky ukázalo a aby se evangelíci učili znovu a znovu prověřovat to , co sami vyznávají, aby si v tom mohli být jisti,pokud můžeme to slovo v tomto smyslu vůbec použít."

Z jejích dalších slov je jasné, že na celý problém s dokumentem Dominus Iesus dívá značně optimisticky: "Možná, že tam, kde ti duchovní byli spíš proti ekumenickým snahám i svých vlastních farníků, tak to mohou přivítat jako podporu svého přesvědčení, ale myslím si, že to rozhodně rozhovor nezastaví a že sbližování půjde dál. Taky nemá vcelku žádný velký význam, když by nějaké sbližování chodilo cestou seshora dolů, to nepřinese žádný pořádný a trvalý výsledek. Je to obráceně. Obvykle se určité změny postojů, myšlení a názorů, které se učiní na té rovině, kde se lidé skutečně spolu stýkají a kde spolu žijí, a to je rovina farností."

Přes všechno pozitivní vyjádřila Roskovcová i určitou bolest, se kterou její církev podobná prohlášení přijímá. Podobně se k celé věci vyslovil jeden z duchovních Církve československé husitské, Jan Schwarz: "To, co nyní slyšíme z té encykliky Dominus Iesus, pro nás není žádné nóvum. Je to věc, kterou hodnotíme z několika hledisek. Zaprvé, pokud je to tam skutečně takto řečeno, že mimo katolickou církev není tedy spásy, a že ona je jedinou církví tohoto světa, pak se k tomu musíme vyjádřit tak, že je nám to velice líto. Takové prohlášení v nás může vzbudit pouze lítost, neboť víme, že svět a dějiny církví ukazují, že tomu tak není." Dále se Jan Schwarz, který je rovněž mluvčím své církve, dostal také k ekumenizmu v praxi a podobně jako synodní kurátorka ČCE vidí pouta mezi jednotlivými lidmi jako rozhodující: "Ovšem pokud jde o vztahy mezi námi a církví římskokatolickou na úrovni farností a náboženských obcí, pak musím říci, že tady, na rozdíl od vatikánské diplomacie máme dnes velice dobré vztahy. Když přijedete do Kutné Hory nebo do Třebíče nebo do jiného města, tak se tam potkáte s lidmi, kteří na husitské i na katolické faře už vytvořili takové vztahy, že je dnes těžko může jakákoliv encyklika vrátit někam zpátky."

Ze slov Karla Schwarze je zřejmé, že na konkrétní spolupráci mezi věřícími jeho a římskokatolické církve se skutečně nic nezmění. Prací v charitě, vězeňství, médiích i pastoraci jsou ostatně zanedbáni natolik, že o jakési deklaraci nemusí mít ani potuchy. Kcelé věci mi ještě řekl: "To je ta cesta té praxe, to, co bychom rádi žili jako skutečné křesťanství. Neboť jestliže se nevyrovnáme při vstupu do třetího tisíciletí s rozpory minulosti, neukážeme sami na sobě, že jsme schopni sjednotit se na základech své víry, potom nemůžeme tomuto světu vůbec nic říct a vůbec nic mu nemůžeme ukázat, než ty samé bolesti, které nese ten svět. Rozpadá se nám rodina, ničí se hodnoty, nejsme schopni se domluvit."

Co říci na závěr? Zatím to vypadá, že deklarace Dominus Iesus do skutečného života žádné převratné změny nepřinese. Otevření kněží z různých církví budou i nadále pořádat společné bohoslužby a jejich farníci nepřeruší spolupráci při službě potřebným. A ještě jednu „maličkost“ nesmím opomenout. Totiž že láska hory přenáší a mladí lidé se budou dál do sebe zamilovávat bez ohledu na to, zda patří k té či oné církvi. Možná také, že jejich děti se budou více cítit jako křesťané než jako katolíci, evangelíci nebo třeba českoslovenští husité.

Pozn.: Termín „katolická církev“ je v textu používán jako zavedené označení pro římskokatolickou církev. V původním, širším významu katolická - všeobecná.

http://www.Christnet.cz -provizorní překlad deklarace Dominus Iesus, diskuse na téma ekumenizmus, zprávy související s tématem

http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20000806_dominus-iesus_en.html -původní znění deklarace

Teodora Žurková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme