Od té doby napětí vzrůstá, i když teď mu přibyla skoro fraškovitá vrstva, když kdosi nechal uniknout depeši dosavadního britského velvyslance ve Washingtonu.

Převzato z Plusu

Diplomat v ní vyjádřil přesvědčení, že Trumpovým záměrem bylo hlavně vyrovnat si účty se svým předchůdcem Barackem Obamou.

Tedy že se u Trumpa nejedná o projev politického přesvědčení, ale pouhou malichernost, mstu na prezidentovi, který se svým vzděláním, řečnickým umem, vzhledem i stylem nad současnou hlavou státu sošně tyčí.

Právě dohoda s Íránem patřila k Obamovým hlavním výdobytkům v oblasti zahraniční politiky. Jeho hlavní úspěch v domácí oblasti, totiž zdravotní reformu, už Trump úspěšně pochroumal.

Politický vandal

Pro tento výklad událostí nasvědčují některá fakta, Trumpova kampaň byla například postavena nejen na odporu k Hillary Clintonové, ale i jako popření Obamovy éry. Dokonce se občas zdá, že Trump Obamu nenávidí. Stejně tak je faktem, že současný prezident je člověk svéhlavý, povrchní, impulsivní, a chvílemi i dětinský, a politiku chápe velmi osobně.

Jenže jsou tu i jiná fakta. Třeba že po počátečním chaosu se zdá, že Trumpova administrativa – spíše než Trump sám – má určitou politiku a směr, a neřídí se náhlými poryvy prezidentovy povahy. Jestli jsou prezident a jeho lidé schopni ji systematicky uskutečňovat, je trochu jiná otázka.

Nebo že oslavovaná dohoda s Íránem je snad ta nejlepší možná, ale pořád to neznamená, že je prospěšná. Zcela zřetelně má velké trhliny, když Írán – v souladu s literou dohody – patrně pokračuje ve vývoji zbraní hromadného ničení. Dokládají to i zprávy některých západoevropských rozvědek. Je příznačné, že Írán se dnes snaží dohodu, kterou původně sám označoval za nevýhodnou a bolestivou, zachránit i za vysokou cenu.

Teherán také – i díky děravosti dohody – pokračuje v regionální mocenské expanzi. I to je zodpovědnost těch, kdo dohodu dojednali, v první řadě jejího hlavního garanta, Baracka Obamy. Právě tato expanze, spíše než Trumpova politika, povede k příští válce na Blízkém východě.

Odvrácená tvář

A v neposlední řadě, v soutěži o pomstychtivost a nedostatek velkorysosti by Trump mohl s Obamou soutěžit. Obama se v závěru svého prezidentování zapletl do nedůstojného špičkování s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Ten z toho sice lidsky také nevyšel nejlépe, ale na rozdíl od Obamy zastupoval zemi skoro o dva řády menší.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: O hnusném Trumpovi a ladném Obamovi

Vyvrcholilo to Obamovým rozhodnutím v roce 2016 nevetovat problematickou rezoluci Rady bezpečnosti, která sice zdánlivě kritizovala momentální izraelskou politiku, ale ve skutečnosti nově definovala některé sporné otázky tak, že dlouhodobě poškodila izraelské postavení.

Není těžké vidět v Obamově postupu pomstu za to, že mu Netanjahu před tím údajně znemožnil zapsat se do dějin jako tvůrce blízkovýchodního míru. Obama a Trump si tedy v malichernosti přinejmenším nemají co vyčítat.

Co z toho vyplývá? Bože, chraň nás před malými lidmi ve vysokých funkcích. A netýká se to jen Ameriky.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít