Hned po sametové revoluci šlo o stánky, brzy prodejny. Exsovětských vojenských čepic, vlastně urážlivých. Po dvaceti letech zabydlené Střední skupině vojsk na Mladoboleslavsku.

Ale ve velkém se hrnoucí západní turisté to tak nebrali. A i když začali v metropoli postupně převažovat návštěvníci z Východu, odjakživa nevkusné matrjošky se na permanentním turistickém jarmarku prodávat nepřestaly. Vedle kšiltovek a šál I – srdíčko – Prague, nebo nesmyslně: I – srdíčko – NY. Tedy I Iove New York.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Soumrak pražských čepičářů?

A kromě triček nebo mikin v barvách světových fotbalových týmů, padělků granátových i křišťálových, plus všelijakého skleněného harampádí. Včetně rovněž skleněných křivulí k inhalaci koňských dávek THC. A záplavy lahví s českou absintovou anomálií. Než se v půli března po turistech slehla zem, příslušnými lokalitami nešlo skoro projít. Zvlášť takřečenou Královskou cestou, právě od Celetné dál, přes řeku (o Karlově mostě ani raději nemluvit), a konečně do kopce k Hradu.

Chimérickou představu srdce Prahy v budoucnu bez tohohle všeho krotil náhodně potkaný přítel: Kdepak, kdepak, čepičáři přece dávno vydělali tolik, že je pár hubených měsíců nepoloží. Na podzim budou zpátky. Jak havrani po sezóně u Baltu.

Odtud potud  

Ale kdo ví, jak to bude s návratem turismu? Aspoň masivnějšího. Homo Pragensis je z něj každopádně dávno otráven. A vítal by ho v lehce menší míře. I když je pražská atraktivita plus z ní plynoucí zaměstnanost pozitivní.

A koneckonců, čepičáři jsou svobodní podnikatelé. Z principu hájení. Ale… jak se říká, odtud potud. Ne všechna svobodná podnikání musí být svatá. Třeba herny, mírně už krocené. Nebo sice o hodně nevinnější, ale hodně protivné šlapací pivní autobusy. Které magistrát zapudil aspoň z centra. Tak jako segwaye, na kterých donedávna nezkušeně vrávorala úzkými uličkami Starého Města hejna cizinců. Nevraživě hledících shůry na uskakující domorodce.

Převzato z Plusu

Jistě jde namítnout, že se třeba Pařížané také vyhýbají turistickému Montmartru. Tedy aspoň vrcholku kopce u Sacré-Coeur. Ale ve změti vrstevnic, kolmic a schodišť na svahu to přirozeně pulsuje. Zvlášť večer.

Zatímco pražská Malá Strana, druhdy nejživější a zábavná, dnes obsazená parlamentem a úřady, přecpaná hotely a k nerozeznání si podobnými restauracemi, po setmění úplně vyšumí. Mimochodem, tehdy mají zase turisté divoké pré za vodou. Tam i tam, v celém historickém jádru to přitom mohlo vypadat jinak, leccos šlo určitě přibrzdit. Do kompromisu mezi neodvratným cestovním ruchem a přece jen normálním životem. No, třeba to paradoxně tak trochu zařídí covid-19.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít