Největší napětí na neformálním summitu v Salcburku panovalo kolem evropské pohraniční a pobřežní stráže. Plánované výrazné posílení personálu a mandátu Frontexu má přispět k tomu, po čem volá celá osmadvacítka – k lepší ochraně vnější hranice unie.

Převzato z Plusu

Největší výhrady proti němu přitom měli ti, kteří po této lepší ochraně volají nejhlasitěji. V případě Česka byla tato kritika pikantnější o to, že samo vyjma letišť žádnou vnější unijní hranici nemá.

Jádrem sporu byl návrh navýšit počet podpůrných evropských pohraničníků do roku 2020 na deset tisíc mužů a žen a v příštím rozpočtovém období na ně vyhradit mnohem více peněz. Evropská komise s ním přišla už na jaře, na odpor ale narazil až teď.

Komise totiž zároveň navrhuje příslušníky Frontexu víc zapojit do vracení nelegálních migrantů a možnost vyslat je na pomoc v případě hrozby kolapsu Schengenu i bez žádosti zasažené země. A v tom někteří vidí další snahu Bruselu okleštit suverenitu členských států.

Posílení hlavně na papíře

Nejsilněji se ozval ten, který je sám kvůli oklešťování práva a svobod ve své zemi momentálně nejvíce na unijním pranýři. Maďarský premiér Viktor Orbán obvinil osmadvacítku, že chce Maďarům sebrat právo chránit vlastní hranici a že je to odplata za jím velebený hraniční plot.

K Budapešti se přidaly Praha a Bratislava. Český premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš prohlásil, že unie pohraniční agenturu vlastně vůbec nepotřebuje. Spolu se slovenským kolegou vyzval k tomu, aby peníze určené na ni dala komise raději přímo jihoevropským státům.

Tyto země mají přitom už teď nárok na získávání unijních prostředků na ochranu vnější hranice. S jejich využíváním to u nich ale není nijak slavné – stejně jako u některých s jejich samotnou ochranou. Přesto se i tyto státy proti plánům komise ozvaly, i když ne s takovou razancí jako visegrádská čtyřka.

Její hlasitý odpor ovšem vydržel jen do doby, než se Orbán, Babiš a spol. přesunuli z domácích fór v Budapešti a Košicích na unijní scénu v Mozartově rodišti. V Salcburku otočili doslova o 180 stupňů. Evropská pohraniční a pobřežní stráž – i její posílení – přestala V4 vadit, jen je nutné vyjasnit její kompetence.

S tím souhlasili také ostatní účastníci rakouského summitu. Po jeho skončení si tak unisono notovali, jak je unie jednotná, pokud jde o řešení vnějších aspektů migrace. Ty vnitřní, tedy co dělat s lidmi, kteří už se do ní dostanou, raději moc neřešili. Na tom se totiž osmadvacítka dál neshodne.

Visegrádský obrat byl klasickým příkladem toho, když někteří politici říkají něco jiného doma a něco jiného pak dělají venku. Viktor Orbán v tom byl svého času mistrem a názorová nestálost není výjimečná ani u českého premiéra.

Nikdo přitom příliš neřeší, že jádro tolik diskutované reformy Frontexu spočívá v jeho posílení hlavně na papíře. Stávající personál se nezmění a přibude k němu stejný počet kolegů vyslaných ze členských zemí.

Většina nového kontingentu zůstane doma připravená k nasazení v případě potřeby. Ochrana 80 tisíc kilometrů dlouhé unijní hranice tak bude dál v prvé řadě úkolem států, které na ní leží. A jejich odpovědností.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít