Skeptický pohled na moderní technologie je rozšířený stejně jako nadšení z technického pokroku. Obavy přitom nesdílejí jen experti, ale hlavně běžní uživatelé: stačí se podívat na populární internetový žánr kresby k zamyšlení, který se soužití lidí a mobilů věnuje poměrně intenzivně. Strach z nových způsobů komunikace ale provází lidstvo snad odjakživa - a aspoň v nedávné minulosti je zaznamenán i písemně.

Hned dva případy zmiňuje socioložka Carolyn Marvinová, která se věnuje počátkům telefonické komunikace v druhé půlce 19. století. V roce 1877, rok po patentování telefonu Alexanderem Grahamem Bellem, psal deník The New York Times o nebezpečí, jaké telefonování znamená pro ochranu citlivých informací, a kandidátům na politické funkce rovnou pro vlastní dobro doporučoval komunikační novinku vůbec nepoužívat. Jeden britský komentátor se zase rozčiloval, že kvůli snadnému telefonickému sdílení příhod z vlastního i cizího života „z nás nezbude nic než průhledné hroudy želé“.

Jen o pár desítek let později, když v Československu začínalo rozhlasové vysílání, se novinoví sloupkaři obávali zániku společenského života, protože lidé dají před večerem v divadle vždy přednost rádiovému přijímači. A mezi zavrhovače komunikačních technologií patřil koneckonců už Platón - ve svých Listech tvrdí, že „žádný rozumný člověk se nikdy neodváží ukládat do slov své rozumové nálezy“.

V tomto kontextu není překvapením, že ani tentokrát kvůli novým technologiím konec světa nenastane. Internet a mobilní aplikace jsou jen novou formou mezilidské komunikace, která interakci „naživo“ nenahrazuje, ale doplňuje. Chuť vidět se s přáteli v hospodě sociální sítě patrně nijak nesnižují - naopak umožňují bleskurychle (a prakticky zdarma) se na setkání domluvit. Lidé, kteří v hromadné dopravě cestou do práce zírají na displeje svých telefonů, mají stále stejný zájem povídat si se spolucestujícími jako jejich neinternetoví předchůdci - tedy minimální. Na rozdíl od nich se ale díky svým mobilům mohou věnovat komunikaci se svými známými a přáteli i tam.

Problémem sociálních sítí není to, že skrz ně můžeme komunikovat, ale jak komunikaci privatizují. První desetiletí své existence stál internet na otevřenosti a standardech, které mohl do svých programů zabudovat kdokoliv. Ještě na konci 90. let převládalo mezi experty i běžnými uživateli nadšení ze svobodného demokratického prostoru, kde své místo může najít každý, kdo o to stojí.

Zároveň se ale začalo ukazovat, že o pozornost jeho návštěvníků stojí soukromé firmy - a ty přirozeně nemají zájem dělit se o své inovace s konkurencí. Proměnu internetu v komerční, privatizované prostředí pak ještě urychlil nástup technologicky uzavřených chytrých telefonů.

Symbolem těchto změn je největší komunikační platforma současnosti - Facebook. Ten komunikaci mezi svými uživateli na webu i v mobilním Messengeru prakticky plně kontroluje: k jeho systému lze sice přistupovat i pomocí alternativních aplikací, ale oficiální varianty drtivě vítězí už tím, že je jejich používání nejpohodlnější. Disponuje také nezměrnou šíří dat, v jejichž užití třeba k cílení reklamy nebo sociálním experimentům je sice zákonně omezen, ale o reálné praxi lze jen spekulovat. Kohokoliv ze svých téměř dvou miliard uživatelů může navíc od svých služeb kdykoliv odstřihnout.

Nejčastější obavy z nových technologií tak míří špatným směrem. Využíváme je proto, že jsou pro nás pohodlné, a nejspíš nás od nich nikdo neodtrhne - skutečný problém ale bude, když se celé naše online životy stanou vlastnictvím několika málo firem.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít