Když se herec rozhodne režírovat, tak to dělá většinou špatně. Nejdřív si to musí odedřít, říká Jan Kačer
„Režiséři moc přátel nemají. Táhne se to tak daleko, že i když už nejste režisér, tak pořád ještě přátele nemáte,“ říká host Osobnosti Plus a Barbory Tachecí, režisér a herec Jan Kačer.
„Když jste, řekněme, známý režisér a dáváte lidem práci a umožňujete lidem cestu nahoru, tak jste velmi ctěný. A když pak tohle ztratíte, tak jste k ničemu, takže se už za vámi nechodí. A na to si musíte zvyknout, to je součást profese. Je to taková zvláštní samota a úděl a dar za nafoukanost,“ dodává umělec, který musel kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem se svou ženou, herečkou Ninou Divíškovou, a se svými dětmi opustit Prahu a odejít takzvaně na oblast, do Ostravy.
Musíme zaplatit stářím
Odchod z profesního života znamenal pro Jana Kačera předěl, se kterým se velmi poctivě vypořádal. „Do jisté míry si nechci stěžovat na nic. Jsem člověk, který je s plnou vděčností a účastí spokojený s tím, že byl jeho život dobrý, že byl jako člověk urostlý a všechno mohl. Ale potom si je vědom, že za to musí zaplatit tím, že už to jednou nebude. Že bude stáří, budou ho bolet nohy a nic nepůjde,“ vysvětluje.
„Na stáří proto nenaříkám. Kdyby nebylo té nešťastné okolnosti, že musíte umřít, bylo by stáří docela příjemné. Nemusíte nic, nemáte před sebou ctižádostivou linku, nemusíte zdravit nikoho, koho nechcete, nemusíte usilovat o nedosažitelné, máte spoustu času, můžete dohánět, co jste zanedbali, můžete si číst, nebo zjistíte, že máte třeba nějaký talent, který jste zanedbali. Strašně rád jsem například kreslil a teď vidím, že docela dobře,“ dodává.
Nahoru a dolů
„Jsem typ člověka, který padne vždy velmi hluboko, a potom velmi vysoko vyletím. To je asi moje výhoda. Jsem velmi pesimistický. A zklamání umělce samotného nad sebou během práce mám téměř pořád. Pořád si myslím, že toho mám nechat, že jsem málo vzdělaný,“ hodnotí se Jan Kačer, který je v pokoře ke svému povolání kritický i k ostatním.
„Herci, kteří se rozhodnou, že chtějí být režiséři, vlastně většinou režírují špatně, protože nevědí, že to první musí odedřít dřív, než přijdou před herce. Aby potom mohli říct: Teď si, Františku sedneš vpravo nebo vlevo…to už je v této profesi jen legrace.“
