Režisér Deluc: O malíři Gauguinovi jsem musel točit, byl to skvělý pozorovatel západní společnosti
Divoká osobnost, pestrobarevné obrazy, sexuální dobrodružství – tak představuje malíře Paula Gauguina stejnojmenný francouzský film režiséra Edouarda Deluca. Malíře během jeho prvního tahitského dobrodružství ztvárnil populární francouzský herec Vincent Cassel. Film uvádí v předpremiéře jubilejní 20. ročník Festivalu francouzského filmu. Režisér Edouard Deluc ho do Prahy přijel představit osobně.
Nevím, jestli jste se díval na program letošního Festivalu francouzského filmu, ale sešlo se tu hned několik životopisných filmů – Rodin, Dalida, váš Gauguin. Co vás vůbec přivedlo ke Gauguinovu životu?
Nechtěl jsem se do toho sice pouštět za každou cenu, ale je pravda, že životopisných filmů se teď točí docela dost. Nějakou dobu jsem už měl v hlavě nápad, že bych natočil adaptaci Gauguinovy knihy Noa-Noa. Je to zároveň jeho deník, cestopis, dobrodružná kniha – jemně řečeno, trochu úlet. Jenže tahle 120stránková knížečka má jednu přidanou hodnotu. Napsal ji Paul Gauguin o své první cestě na Tahiti. Je to text, kde se materiál pro film sbírá úplně sám. On si vyfantazíroval ráj a pak o něm psal. Jsou tam velmi osobní pasáže, zamyšlení nad uměním, ale i politické úvahy.
S režisérem snímku o malíři Paulu Gauguinovi Edouardem Delucou mluvila redaktorka Kateřina Svátková
To všechno je spojené s francouzskou kulturou, celé se to odehrává ve chvíli, kdy se ostrovy Tahiti staly francouzským protektorátem. To s sebou samozřejmě přineslo politické změny, ale ovlivnilo to celou tamní společnost, tradiční náboženství. A uprostřed toho všeho se zjevil běloch jménem Paul Gauguin: ve Francii teprve začíná být slavný, ještě to není umělec, jak ho známe dnes. Strávil na Tahiti dva roky a během nich vznikla naprostá většina jeho slavných děl. Takže tam máte základní příběh.
Západní člověk zavrhne svoji společnost a rozhodne se kořeny hledat u primitivních národů. Když jdete trochu dál, tak vám dojde, že tohle hledání vychází z jeho původní zkušenosti dětství v Peru. Byl přesvědčen, že musí hledat ještě nerozvinuté společnosti, aby byl schopen porozumět našemu světu.
Měl docela současné přemýšlení, byl například přesvědčen, že moderní společnost z nás dělá něco úplně jiného, než jsme byli původně. Posedlost penězi, touhou vlastnit toho víc a víc. Myslím si, že kdybych film nezačal točit já, udělal by to podle té knížky dříve nebo později někdo jiný. Hodně mi na jeho vyprávění záleží, mám pocit, že takových moc není. Z čistě estetického hlediska tam navíc najdete neuvěřitelně pestrou směsku: western i příběh lidské osamělosti uprostřed džungle.
Když jste tu zmínil tu takzvaně primitivní společnost, je tu ještě jedna věc, která třeba pro české diváky nebude tak výrazná – problém kolonialismu. Ve Francii je to dodnes důležité téma. Pokoušíte se tenhle fenomén filmem i trochu vysvětlit?
Možná to není tak docela otázka kolonialismu, ostrovy byly francouzským protektorátem. Ale máte vlastně pravdu, protože základní civilizační otázky byly jedním z hlavním témat Gauguinových zápisků. Byl to drobný blonďák, ale vyrostl v Peru, což ho do jisté míry předurčovalo k jinému pohledu na svět. Na Tahiti přijel ve chvíli, kdy tamní původní společnost byla úplně odříznutá od okolního světa, žila malém území, nepatrné tečce uprostřed Tichého oceánu. Život lidí tam byl jiný než v Evropě – tím myslím naprosto odlišný.
Francie tehdy vstoupila na panenskou půdu a začala to tam měnit podle vlastních vzorců: politických, morálních, náboženských. Změny byly pomalé, ale o to hlubší. To pro mě bylo při čtení „Noa-Noa“ asi nejsilnější. Gauguin šel na dřeň v kritice západní společnosti své doby. Vydal se doprostřed džungle hledat prvotní kořeny, svoji společností nedotčenou Evu. A svoji múzu tam i našel, o tom je ostatně i velká část mého filmu. Najde dívku Tehuru: Evu, cudnou a divokou zároveň. Je pro něj protikladem toho, co tak nesnáší v Evropě. Říká, že v naší společnosti ztrácíme čas tím, že si pleteme svůj vlastní osud s něčím úplně jiným.
Jako diváka mě zajímá, jak jste vybíral herce – hlavně ty tahitské. Snažíte se ukázat i tamní společnost, způsob života. Snažil jste se vytvořit jejich věrný obrázek?
Myslím, že v obecné rovině se nám podařilo vytvořit celkem autentický obraz polynéské duše. Jedna věc se tam nezměnila dodnes – ani navzdory různým okolním vlivům. Když si dáte tu práci a máte samozřejmě i dost času, zjistíte, že tahitská identita je něco naprosto zásadního.
Celá jejich existence je naplněna dobrosrdečností, upřímností. Všechno je tam zároveň trochu melancholické, pomalé, protože každý den tam vypadá úplně stejně, slunce vychází a zapadá ve stejnou dobu. Jejich společnost je stará víc než dva a půl tisíce let. Musel jsem se tam vydat několikrát, aby mi to došlo. A mám pocit, že se mi opravdu povedlo se s nimi setkat. Mám už na film reakce a vím, že se mi za krátkou dobu podařilo dostat se jim pod kůži. Normálně je na to prý potřeba několik let. Když jsem je trochu poznal, došlo mi, že hlavním tématem Gauguinovy knížky je přesně tohle.
Ptala jste se mě na herce – ani tohle nešlo úplně samo od sebe. Udělali jsme velký casting, Zajímavé je, že nikdo z nich vlastně neuměl hrát, nejsou to herci. Jenže do všeho dávají spoustu energie, nikdy si třeba nelámou hlavu s tím, jak při tom vypadají. Mají srdce na dlani, snesou vám modré z nebe. A navíc mají neuvěřitelný smysl pro rytmus. Mě na nich fascinuje, že nejsou posedlí sami sebou jako my. Nejsou zvyklí se dívat na svůj obraz zvenčí. Takže si žijí den za dnem, jsou v přítomnosti. Opravdu mi učarovali.
Celkem logicky je film hodně silný po obrazové stránce, v barevnosti – jak jinak, když jste na Tahiti a maluje tam Gauguin… Když se na něj jako na umělce i člověka díváte s odstupem, kdo byl Paul Gauguin?
Mě asi nejvíc zaujaly jeho politické postřehy. Jakmile vytáhnete jméno Gauguin, často to spustí lavinu reakcí. Jasně, můžeme ho soudit, protože byl nemorální, vedl nevázaný sexuální život, byl to bezohledný dobrodruh, syfilitik… Jenže pak jdete trochu do hloubky. Podíváte se na jeho dílo, sledujete jeho životní dráhu – a máte v ruce hotový román. Ano, byl v něčem dost radikální, ale já ho vnímám i z té lepší stránky. Jako někoho, kdo se zajímal o lidi, o to, kam směřuje celá naše civilizace.
Byl přesvědčen, že svět je všemu otevřený a je třeba v něm hledat a snažit se ho chápat. Pochopitelně byly jeho postoje i strašně sobecké. Všechno podřídil malování, Tahiťany celkem bezohledně využíval. Mám dojem, že se mu podařilo vystihnout umělecky, politicky i filozoficky stav té takzvaně primitivní společnosti, která tehdy začala pomalu, ale jistě mizet. Ne že by už nic takového na světě neexistovalo, ale tady je mi to bližší, protože je to spojené s francouzskou historií.
Gauguin mě ale fascinuje i jako umělec. Jeho dílo je teď staré 130 let. Když se na ty obrazy díváte, vezme vám to dech. Jsou neuvěřitelně moderní - technikou, barvami, tématy. V tom nejširším slova smyslu se stáváte pozorovatelem světa, který pomalu mizí. Nejsou to líbivé obrázky pro měšťácký vkus. Svojí tvorbou se nám snažil předat informace o našich vlastních kořenech. Zabýval se ontologií lidského druhu. Jeho šíře záběru mi uhranula. Ten film jsem natočit chtěl a musel.
