Veterináři varují před dovozy psů ze zahraničí, hrozí vzteklina
Vybíjení toulavých psů v Rumunsku už dlouho nedá spát ochranářům zvířat. Aby organizace alespoň některé chlupáče zachránily, převážejí zejména štěnata do ciziny, kde jim hledají domov. Neuvědomují si ale, že spolu se psem mohou do země zavléct i nebezpečnou vzteklinu.
Nasvědčuje tomu alespoň aktuální výzva Státní veterinární správy, která upozorňuje majitele psů neznámého původu dovezených v předchozím půl roce především z Rumunska, aby ihned kontaktovali nejbližší krajskou veterinární správu.
Tam psa prohlédnou, zkontrolují jeho zdravotní stav a hlavně zjistí, jestli byl očkován proti vzteklině, a pokud ano, jestli je vakcinace účinná. To všechno právě proto, aby se v České republice vzteklina znovu neobjevila.
Vzteklinu u dovezených štěňat řešili v Norsku. Pes může být evidován jako naočkovaný, ale rozhodně na to nelze spoléhat.
David Modrý z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně má s vakcinací proti vzteklině bohaté zkušenosti, pravidelně jezdí očkovat psy v Africe a vysvětluje, proč je potřeba dovezené zvíře nechat znovu zkontrolovat, i když podle dokumentů vzteklinu mít nemá:
Vzteklina je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému všech teplokrevných živočichů včetně lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, a to nejčastěji pokousáním.
„V Rumunsku je velký problém, že štěňata jsou očkována těsně až před exportem do severozápadní Evropy v době, kdy jsou vystresovaná, jsou v útulku, kde je jich několik tisíc. Když takové štěně naočkujete, nemá vlastně šanci správně imunitně odpovědět na vakcínu. Psi jsou oficiálně dováženi jako očkovaní, oni jsou skutečně očkovaní, nicméně nemají protilátky.“
V České republice se vzteklina nevyskytuje od roku 2002. Velkým problémem je třeba v Africe. V Evropě se vyskytuje právě v balkánských zemích, údajně i v Polsku.
Vzteklina je pro člověka velmi nebezpečná. O své zdraví se obával třeba i Tomáš Hájek z Brna. Toho pokousal pes právě při sestupu z hor v Rumunsku. Jakmile k incidentu došlo, nastal boj o minuty.
„Cesta, která mě čekala domů, byla ještě hodně dlouhá, bylo to několik desítek hodin. Navíc ta první část cesty nebyla ještě jistá, nebyla tam žádná doprava, takže jsem jezdil stopem nebo jsem musel používat taxi.“
„Takže jsme byli hodně nervózní z toho, jestli to všechno stihnu, protože jsem věděl, že jde o čas, ale nikdy jsem s tím žádnou zkušenost neměl,“ říká Hájek.
