Ruiny, prach a kusy plechů. Syřané se s pláčem i nadějí vracejí do zničeného Homsu
Tragickým symbolem druhé světové války se stala Varšava nebo Drážďany. Kdysi výstavní města se kvůli bombardování změnila v hromady neobyvatelných sutin. Stejně dnes vypadá syrský Homs, v jehož starém centru se přes dva roky ukrývali bojovníci opozice i islamisté. Před zhruba třemi týdny centrum po dohodě s vládními vojsky opustili a nyní se sem vracejí první obyvatelé. Čeká je ale tristní pohled i živoření v sutinách.
„Vracím se po třech letech, chci vidět můj dům i byt mého bratra,“ říká mi 45letý muž, který spolu se dvěma syny a manželkou kráčí směrem k sutinám. V jeho očích se zračí beznaděj.
Při pohledu na náměstí pojmenované podle staré hodinové věže uprostřed, která už roky neukazuje žádný čas, i okolní zcela zničené budovy včetně blízké mešity, zřejmě tuší, co najde.
„Je to smutný pohled, je mi do pláče,“ dodává zastřeným hlasem a jeho žena se přidává: „Vzpomínáme na to, jak po rušných ulicích chodila spousta lidí, hlavně na trh, jak bylo všude živo a plno zboží, teď je tu úplně mrtvo. Myslím, že nebylo nezbytné vše takhle zničit.“
Kolem nás poletují vlaštovky a vítr si pohrává s všudypřítomným prachem i kusy plechů trčícími z trosek obchodů, kaváren, úřadů i bank.
„Vidíme tu jen zkázu, následky požárů, bombardování, bojů. Ale nejdůležitější je, že nás Bůh nechal naživu, domy se mohou znovu postavit a nahradit, lidský život ne,“ rozhodí rukama a celá rodina odchází. Bez peněz i střechy nad hlavou, ale s vírou a nadějí, že se zas postaví na nohy.
Bez vody a elektřiny
O chvíli později stojím v kostele sv. Jiří, tedy spíše v tom, co z něj zbylo. Kus čelní zdi připomíná místo, kde se věřící každou neděli modlili. Najednou uslyším u protějšího domu, který sice stojí, ale všechna horní patra jsou rozstřílená, volání.
„Petře, otevři,“ klepe na železné dveře s obrázkem Panny Marie mladá žena, sestra 10letého kluka, který se sem před pár dny vrátil spolu s otcem i matkou.
„Našli jsme tu hrozný nepořádek, spoustu odpadků, zničeného nábytku, ale měli jsme štěstí, protože bydlíme ve sníženém přízemí. Z bytů nad námi nic nezbylo, ale my tu už můžeme bydlet. Jen jsme to museli uklidit a několik dní nosili jen vodu a vytírali a umývali,“ ukazuje mi Petrova matka na útulný byt, se sedačkou i postelemi, člověk na chvíli úplně zapomene na obrázek, který se naskýtá venku.
Syrský Homs připomíná město duchů, v jeho troskách přežívají jen jednotlivci
Číst článek
‚Kde je můj kamarád, nevím‘
Nejde sice elektřina, ani neteče voda, ale mají kde složit hlavu. Nejtěžší to však je pro malého Petra. „Nemám žádné kamarády, hraju si s míčem a taky s vodní pistolí,“ říká mi anglicky s tím, že žádné jiné hračky nemá.
Včera měl přitom narozeniny, prý by chtěl hodinky, jeho rodiče mu to ale nemohou splnit, až někdy později, slibují. Největším Petrovým přáním je ale znovu vidět svého nejlepšího kamaráda: „Jmenuje se Even, kde ale je, nevím.“
