Obyvatelé azylového domu v Litoměřicích žijí po povodni zatím v provizoriu
Vlastní přístřeší nemají. Z azylového domu v Litoměřicích je před čtvrt rokem vyhnala velká voda. I když jsou už ženy s dětmi dva měsíce zpátky, následky povodně pociťují dodnes.
„Určitě by chtěli taky mít svůj klid, protože dětí je tady poměrně dost. A když přijdou ze školy, tak vyvádějí.“ „To je jasné, aby se to vyřešilo, ten důvod mám ten samý," shodují se Monika a Andrea, které v azylovém domě bydlí s rodinami a několika dětmi.
Trochu se musí uskromnit, protože ženy, které by měly bydlet dole, bydlí na patře. „Je to tak, spolu s nimi sdílíme jak společné prostory, kuchyni, koupelnu, záchody,“ potvrzuje Andrea. „No, někdy to skřípe, ale dá se to zvládnout, je to všechno o domluvě," doplňuje.
Sociální pracovník Martin Soucký přitakává, ale dodává: „No, neřekl bych, že ponorková nemoc, ale celkově je pravda, že mezi sebou se tyhle dvě klientely nemusejí, takže na sebe občas startují," říká.
Azylový dům v Želeticích, který pro město provozuje sdružení Naděje, totiž poskytuje azyl jak rodinám s dětmi, tak i ženám bez přístřeší. Celkem téměř 70 obyvatel. Následky povodni svedly obě skupiny dohromady - přízemí, kde bydlely ženy, totálně zlikvidovala velká voda.
Po období úklidu, při kterém pomáhali i obyvatelé domu, následovalo vysoušení a teď zednické práce.
„Tam je potřeba udělat nové příčky, sádrokartony, podlahy, komplet vše nové, rozvody, což ještě zabere čas," říká za sdružení Robert Krejčí.
„Mělo by k tomu dojít v dohledné době, řádově během několika týdnů, takže azylantky ženy jsou zatím ve dvou pokojích v azylovém domě pro rodiny," upřesňuje Martin Soucký.
Až bude přízemí obyvatelné a prostory se uvolní, chce Naděje zřídit v domě ještě noclehárnu pro ženy, která ve městě zatím chybí.
„Aby nemusely přespávat někde na nádraží nebo na lavičkách, tak mají možnost osobní hygieny a přespání v relativně slušných podmínkách," uzavírá výhodu připravované nové služby Robert Krejčí.