Chování rodičů malých fotbalistů se zlepšuje, tvrdí Pražský fotbalový svaz
Stačí špatně přihrát, vystřelit nebo fouknout do píšťalky, a rázem je oheň na střeše. Následuje sprška nadávek, někdy i toho nejhrubšího zrna. A to se dost často jedná o sportovní zápas, ve kterém mezi sebou soupeří děti. Právě na chování rodičů mladých školáků se už delší dobu zaměřuje Pražský fotbalový svaz, který teď bilancuje právě skončený druhý ročník akce ‚Neberte nám naši hru‘.
Jedná se o seriál turnajů, během kterých se speciální promo-týmy snaží s dospělými i malými fotbalisty o společných problémech mluvit.
„Naprostá většina rodičů si, když už nic jiného, uvědomí, že jsou dětem tímto skutečně schopni ublížit,“ říká Zdeněk Srba z Pražského fotbalového svazu, jinak také profesionální trenér mládeže a člen týmu, který myšlenku měnit rodiče osvětou ze Švýcarska před časem přivezl.
„Mám třeba i takové ohlasy, že na vypjatých utkáních mezi Slavií a Spartou už se najdou okamžiky, kdy se oba tábory dokáží mezi sebou bavit a dokáží společně fandit. Myslím, že se to poměrně výrazně zlepšuje.“
Chování rodičů na trénincích a zápasech jejich dětí se podle Pražského fotbalového svazu zlepšuje
Ale že je to běh na dlouhou trať, potvrzují i psychologové, kteří se výchovou dětí zabývají. Rodiče se totiž snaží dělat pro dítě to nejlepší, a tak si jen těžko dovedou připustit, že by něco přeháněli.
„Spousta rodičů to ani nepřizná, ale všichni jsou strašně ambiciózní a vidí to tak, že není těžké se někam dostat. Ale já si myslím, že to těžké je, hodně,“ vysvětlovala před časem Radiožurnálu paní Ivana, jedna z maminek sportujícího dítěte.
A nezáleží ani tak na tom, o jakou činnost se jedná. Tenis, lyžování, atletika, hokej, fotbal, všude to funguje podobně. Rodiče jsou obětaví, svého syna vozí třeba i čtyřikrát týdně 80 kilometrů tam a zpátky a klub jim nedá ani korunu, přestože může jít o mimořádně talentovaného sportovce, na kterém v budoucnu vydělá miliony. Takže i proto mohou někdy otcové či matky cítit právo mluvit trenérům do práce.
Rodiče můžou zanícením pro sport svým dětem i škodit
Číst článek
„Je potom věcí toho trenéra, aby se jim – samozřejmě nejdřív po dobrém – snažil vysvětlit a nastavil si pravidla tak, aby měl rodiče pod kontrolou. A aby oni zatleskali, zafandili, ale ne aby na kluky křičeli, kam mají běžet a co hrát. To už je špatně, to si musí trenér pohlídat,“ myslí si bývalý ligový fotbalista s reprezentačními zkušenostmi a teď mládežnický trenér Miroslav Holeňák.
Celosvětový problém
Ale někdy to tak úsměvné není. To když vzduchem létají hrubé nadávky, ať už míří na kohokoliv. A že jde o problém celoevropský či celosvětový, naznačují slova Luďka Mikloška, jednoho z nejlepších brankářů československé éry, který dlouho pracoval i žil v Anglii. Také tam prý museli před časem začít řešit agresivní chování rodičů na dětských zápasech či trénincích.
„Dneska už se na tréninkové hřiště pomalu nedostanete, tím spíš tam, oni si to ohlídají. Nechtějí, aby jim tam chodili lidé a řvali tam na děti. Je to věc trenérů, ale jde vidět, že se to posouvá směrem dopředu,“ všiml si Luděk Miklošek.
