Deblkanoisté Rohan se Šimkem se našli v podstatě náhodou
Od návratu vodního slalomu na olympiádu v roce 1992 Češi vždycky přivezli medaili z kategorie deblkanoistů. Na posledních dvou Hrách byli úspěšní Volf se Štěpánkem, v Sydney dvojice Jiras - Máder a na úvodních dvou olympiádách se blýskli Šimek s Rohanem.
Jak tomu někdy v případě velkých sportovců bývá, i u zrodu legendární české slalomářské dvojice byla náhoda. Jiřímu Rohanovi totiž onemocněl parťák, a tak nejdřív závodil na singlkanoi, jenže jízda na větší lodi mu chyběla, a tak hledal nového kolegu. Našel ho na veřejných závodech.
„Někdo, už ani nevím kdo, mi tehdy řekl, ať zkusím Mirka, že je šikovný, i když teda jezdil na kajaku. Pro mě to byl pan kajakář, dlouho jezdil v reprezentaci, ale šel jsem za ním a zeptal se ho, jestli se se mnou nechce svézt na deblu, že jsem přihlášený, ale onemocněl mi parťák. A on řekl, proč ne. Tak jsme jeli a docela nám to šlo, řekli jsme si, že bychom se mohli ještě někdy zase svézt spolu,“ popisuje seznámení s Miroslavem Šimkem poměrně jednoduše Jiří Rohan.
Dál už to ale tak jednoduché nebylo. Každý byl z jiného klubu, Rohan u pražského USK, Šimek zase z brandýské Dukly, ale hlavně to byl reprezentant na kajaku. A že by měl přesedlat na jinou loď, to se nikomu příliš nepozdávalo.
Až když se Šimek v roce 1984 do národního týmu s kajakem neprobojoval, dostal zelenou k přesunu k Jiřímu Rohanovi. Následující rok už společně s dalšími československými deblkanoisty získali zlato z hlídek na světovém šampionátu, ačkoliv pokukovali také po individuální medaili.
„To bylo ještě v takové jak já říkám dřevěné době. Jeli jsme tam pod stan, hodně pršelo a oba jsme byli nemocní. Startovali jsme oba s teplotou.“
To ale nebyly jediné trable, které Šimka s Rohanem v Augsburgu potkaly.
„Před námi jeli nějací Australani, kteří se tam nějak převrátili a museli je tam lovit záchranáři. No a pak jsme odstartovali my a dojeli jsme je, motali se nám tam a nás to zbrzdilo. I tak jsme ale byli třetí a direktivně bylo dohodnuto, že nebudeme žádat žádnou opravu, protože třetí místo bylo dobré.“
Tehdy se počítala pouze lepší ze dvou finálových jízd a co čert nechtěl, tu druhou čeští deblíři pokazili, jedna loď je přeskočila a oni obsadili nepopulární čtvrtou příčku.
Barcelona a Atlanta stříbrné
Na dalších šampionátech si to vynahradili třemi cennými kovy, ovšem ještě cennější jsou pro ně ty z olympiád. I když třeba v Barceloně to mohlo dopadnout ještě lépe než stříbrně, nebýt příliš jednoduchého kanálu.
„Říkali jsme tomu tam dětský kanálek, byl vážně malý. S Mirkem nám to nevyhovovalo, potřebovali jsme delší, širokou trať, vodnatou a těžkou. Tam to ale byl přesný opak. Takže my jsme sice v roce 1992 sice byli největší favorité a výsledkově jsme měli na to, abychom vyhráli. Jenomže trať byla taková, že všechno, co jsme měli nad soupeři navrch, se smazávalo.“
Stříbro přivezli Šimek s Rohanem i z Atlanty, kde už nebylo možné ani část viny házet na vodu.
„V Atlantě byla krásná trať, dobrá voda, ale Francouzi s námi už v té době jezdili srovnatelně. My zkazili první jízdu a byli jsme v horší pozici. Ta druhá byla v dané situaci maximum, ke kterému jsme se mohli přiblížit, ale oni prostě zajeli lépe,“ vzpomíná trochu smutně Jiří Rohan.
