Seriál o MS v Chile - 4. díl: dobové podmínky
Přesně před padesáti lety porazili českoslovenští fotbalisté na mistrovství světa Španělsko. Bylo to tenkrát podobné překvapení, jako kdyby se to povedlo současným reprezentantům na blížícím se mistrovství Evropy. Na rozdíl od nich ale tým okolo Josefa Masopusta hrál v Chile vskutku jen za slávu vlasti, na hmotné odměny mohl zapomenout. A někteří z vicemistrů světa byli po letech z politických důvodů vymazáni z výsledků a statistik. Taková byla doba, v níž se zrodil jeden z největších úspěchů československého sportu.
"Co třeba schází takzvaným milionovým hráčům v ostatních státních manšaftech, jako bylo třeba Španělsko, Brazílie, musíme jmenovat i Jugoslávii a nakonec i Maďarsko, které mělo za utkání s námi slíbeno dost značnou odměnu? Odměna není to poslední, ale takové přijetí, jako se nám dostalo dnes, se nedá penězi skutečně zaplatit," říkal v den návratu z Chile při rozhlasové besedě Josef Masopust.
Těžko si mohl dovolit veřejně vyjádřit rozhořčení nad směšnými pěti tisíci korun, které ti nejvytíženější hráči za titul vicemistrů světa dostali.
Po letech už to udělat může: "Rozhodně jsme čekali, že to bude víc. Chtěli nám z toho ještě strhnout daně, tak jsme šli za vedením a řekli, že jestli nám je strhnou, tak se peněz zřekneme a dáme je na Vietnam. To bylo pod úroveň. Pro svět ten úspěch znamenal víc než pro nás. Byli jsme smutní, že nebyl akceptovaný na takové úrovni, jak měl být."
Jak si tehdejší funkcionáři ČSTV stříbrného úspěchu cenili, pěkně vystihuje Masopustův spoluhráč z národního mužstva i pražské Dukly Josef Jelínek.
"To bylo tak, že se koupila televize a bylo to všechno. Ani nezbylo na pivo, abychom to mohli oslavit," směje se Jelínek.
A co víc, reprezentanti museli naopak ještě doplácet, protože jako odměnu a na důkaz přízně věnovali před návratem svému mnohodětnému chilskému masérovi nafasované erární rádiovky.
"Dali jsme mu je jako prezent pro děti, on byl šťastný, loučil se s námi na letišti. Když jsme přijeli a odevzdávali nafasované věci do skladu, tak každému scházela rádiovka. Statečný svaz nám potom dal každému účet asi na 12,80 za rádiovku. Museli jsme to doplatit," vzpomíná Jelínek.
K fotbalistům se papaláši hlásili, ale některé ani nepoznali
Stříbrní medailisté z Chile mohli za svůj úspěch dostat aspoň hmotnou odměnu, jenže i to komunisté podle jeho slov zakázali.
"Mohli jsme dostat různé věci: od Škodovky auta, pak lednice a podobné vymoženosti. Pracující lid, fandové nám je chtěli dopřát ze svých úspor nebo přesčasů, ale pak se to dostalo na ČSTV. Tam udělali škrt, papír zmuchlali a zahodili, protože se to neslučovalo se socialistickými a komunistickými podmínkami. My měli být vzor," říká Josef Jelínek.
A nejenom vzor, ale také zdroj peněz pro československý sport. Jenže o dnešním čtyřicetiprocentním podílu na prémiích od pořadatelů a FIFA či UEFA si mohli tehdejší reprezentanti leda tak nechat zdát.
"V té době to byla nejlepší a nelacinější reklama a propagace Československa ve světě. My jsme přiváželi do republiky dolary a pak je odevzdávali. Když jsme někde jako Dukla hráli a odehráli třeba deset zápasů, tak jsme za to dostali dejme tomu sto tisíc dolarů, které se pochopitelně odevzdaly státu. A hlavně to byla propagace pro stát, kterou jsme dělali prakticky zadarmo," uvědomuje si Josef Jelínek.
Ten dodnes nemůže zapomenout na to, jak moc funkcionáře z ČSTV "zajímali" kromě peněz i samotní hráči, ke kterým se po úspěchu ochotně hlásili.
"To je pořád. Jakmile se udělá úspěch, tak jsou tam všichni papaláši, politici, jeden jako druhý. Ještě si vezmou dres na sebe... Ale když není úspěch, tak tam není ani jeden. Když jsme přijeli z Chile, tak jsme jeli nahoru na Strahov, tam nás přivítali lidi s pohárem. Byli tam samozřejmě papaláši. My stáli v řadě, a když si spletl pan Vocloň Václava Jíru se Schrojfem, tak to už bylo velký kafe. Skoro jsme se popukali smíchy, když říkal: 'Já vám pane Schrojfe gratuluju' a Venca Jíra říkal tlumeně 'To není on, ten je vedle mě, já jsem ten a ten'," směje se i po letech Josef Jelínek.
Tajných policistů se reprezentanti nebáli, měli z nich legraci
Fotbalisté naopak velmi dobře poznávali na podobných výjezdech, jako byl ten do Chile, osoby, které jim měly zůstat utajeny. Tedy aspoň účel jejich přítomnosti. Na to, aby s týmem na mistrovství světa odjeli také spolupracovníci Státní bezpečnosti, se prostředky našly.
"Stejně pojedete za dva týdny domů, tak aspoň ušetříme peníze. Žádný masér a čtyři hráči zůstanou doma, aby se nemusela platit strava, letenky a tak dále. To byla jejich teorie. Ale přitom jsme s sebou měli dva tajné, prý kulturní atašé. Ale když jsme se na ně podívali, věděli jsme, že jsou to tajní. Pořád s námi chodili a prakticky všechno měli jako my. Byli celí bledí, určitě nesportovci, ani neuměli žádnou řeč. My jsme je pak štengrovali, ať tlumočí, když jsou to kulturní atašé," zalyká se Jozef Štibrányi.
Strach si ale prý on ani jeho spoluhráči dávat nemuseli. "Ani ne. My jsme na ně kašlali, oni byli neškodní. Seděli, usmívali se, občas něco prohodili. Pak třeba odešli, možná něco zjišťovali, těžko říct. Zvláštní pozor jsme si na ně nedávali. Naopak. Třeba Pluskal nebo Kouba je ještě všelijak štengrovali, měli jsme z nich srandu. Taky jsme chtěli, aby hráli s námi, ale to nechtěli, protože ani to neuměli," vypráví o nezvaných hostech chilské výpravy útočník Štibrányi.
"Nechodili jsme dohromady celý manšaft, takže nás těžko mohli všechny uhlídat. Někdo šel na bulvár, někdo do divadla, někdo na býčí zápasy... Ale oni stejně zprávu o každém z nás museli napsat. Člověk by si někdy rád tu zprávu o sobě přečetl. Hlídali to z toho důvodu, aby tam nikdo nezůstal, což z nás nikdo neudělal. Kluci ze Sparty vždycky šprýmovali, že s námi jedou babočkové," doplňuje Josef Jelínek.
