Blog biatlonového reportéra: Ztracený kufr aneb Jak na mě sedla aura Gabriely Koukalové

Zapomenutá hůlka, málem prošvihnutý start, omylem sebrané lyže reprezentačnímu parťákovi, zmeškané letadlo… To jsou jen některé z vtipných příhod vítězky Světového poháru Gabriely Koukalové. Stačilo poprvé v sezoně vyrazit na biatlon a jako by se její magnet na lapálie přestěhoval do mojí kapsy.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Úvodní podnik letošní sezony Světového poháru v biatlonu hostí švédský Östersund | Foto: Jan Suchan

Ani mě to nepřekvapilo. Celý den jsem měl divný pocit, že je něco špatně. Takové to škrundání v břiše. Něco jsem zapomněl? Notebook? Bral jsem si notebook?!? Uf, pohoda, ten mám.

Než na miniletišťátku v Östersundu vyloží zavazadla na jediný pás, který tu mají, odskočím si na záchod. Vrátím se, pás už zastavený, vedle něj vyložené dva kufry, ale ani jeden není můj.

Neee! Je před desátou večer a já bych se po nějakých deseti jedenácti hodinách cestování radši natáhl, než řešil můj kufr, který nedorazil. Nebo ho někdo ukradl?

„Suchan? Jo, vím o vás. Vy jste si ve Stockholmu nevyzvedl kufr, abyste s ním prošel přes celní kontrolu a pak ho mohl znovu odbavit.“

„Cože??? Nikdo mi neřekl, že mám tohle udělat, v Praze se mě naopak sami ochotně ptali, jestli mají kufr odbavit až do Östersundu…“

„To je mi líto. Váš kufr přiletí asi zítra ráno, zavoláme vám, ale musíte si pro něj přijet, protože to není naše chyba.“

No dobře no. Tak půjdu na autobus z letiště a ráno si tenhle výlet, naštěstí jen asi desetikilometrový, zopakuju.

„Víte… Další autobus z letiště teď pojede až po příštím příletu, takže asi za hodinu.“

Systém tu mají vymyšlený pěkně. Autobusy navazují na přílety. Vezmete kufr, nastoupíte do busu a až tohle udělají všichni, jede se. Jenže s čekáním na někoho s potížemi, jaké jsem měl já, se zkrátka nepočítá.

„Potřebujete do centra? Já vás svezu,“ hned se ochotně nabídl mladý muž, který stál ve frontě za mnou. V tu chvíli jsem byl sobecky celkem vděčný za jeho trable s parkováním, kvůli kterým musel ke stejné přepážce.

Bydlí prý kousek od mého hotelu, takže považuje za samozřejmost, že mi pomůže.

Nejsem úplně typ, který se vyžívá v hledání témat pro prolomení trapného ticha při cestě autem s neznámým člověkem, ale co. Tak jsem mu vylíčil vůbec první nesnázi na cestě do Östersundu, tedy stávku německých pilotů. Měl jsem letět v úterý v sedm ráno, o zrušení letu jsem se dozvěděl v pondělí v jedenáct večer…

I na to počasí při konverzaci došlo.

„Dobrý večer, mám tady u vás rezervaci. Jmenuju se Suchan.“

„S, S, S… Já tady nic nevidím. Kdy jste si to rezervoval?“ „Asi tak před měsícem.“

„To není možné. Napište mi prosím své jméno a číslo rezervace.“

Östersund ve mně probudil touhu se prát, říká Koukalová. Podle Rybáře může obhájit křišťálový glóbus

Číst článek

Kolem půl jedenácté večer po dlouhé cestě nemám na žertování moc náladu, jenže ono to bohužel nevypadá, že by paní recepční vtipkovala.

Nevtipkovala. V Östersundu mají dva hotely stejného jména a já v téhle loterii štěstí neměl.

Co tu bude dál? Přejede mě auto? Odfoukne mě vítr do zdejšího obrovského jezera? Spadne na mě z nebe slon?

Je jedenáct večer a já jsem konečně ve správném hotelu.

Přichází SMS. „Vaše zavazadlo bylo právě doručeno do vaší destinace.“

Skvěle, říkám si nejdřív. Kufr se nezatoulal a ráno si budu moct konečně vyčistit zuby a převléknout se do čistého prádla.

A pak najednou mi to začíná docházet. To jsi musel být tak dobrotivý, švédský gentlemane? Kdo se tě o ten odvoz prosil?

Nebýt sympatického blonďáka, měl bych svůj kufr už teď. Dorazil totiž hned tím následujícím letadlem, po němž jel autobus, na který bych býval musel čekat. Takže bych si ho pěkně vyzvedl, přeběhl do busu a bylo by to. Jenže není…

Je jedenáct ráno. Mám kufr, ve svém hotelu si můžu vyčistit zuby, převléct se do čistého a teplého prádla a pak konečně vyrazit za biatlonisty na stadion.

Snad jsem si vybral veškerou smůlu aspoň za ně. U sebe to při vzpomínce na pád do kašny na školním výletě v první třídě nebo ztrátu kufru v Seville před třemi lety opravdu neočekávám.

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru