Netradiční vztahová uskupení jsou předmětem nejen filmu Hranice lásky, který momentálně běží na plátnech českých kin, ale také psychologických výzkumů. „Je to ve velkém kontrastu s tím, v čem jsme vyrůstali," říká psycholožka Iva Rolederová o otevřených vztazích. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz vyvrací mýty a poukazuje na odborná zjištění týkající se konsenzuální nemonogamie.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 6:00 19. listopadu 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co přesně je konsenzuální nemonogamie?
Je to zastřešující pojem pro různé druhy alternativních vztahových uspořádání, kam se řadí například polyamorie, swingováni nebo otevřený vztah. Tyto pojmy si každý může definovat trochu individuálně. Konsenzuální nemonogamie je pojem, se kterým se pracuje ve výzkumu, když se tyto fenomény zkoumají. Ve své terapeutické praxi vždy říkám, že jsou důležitá dvě „K“: konsent a komunikace.

Konsent znamená souhlas a opravdovou dobrovolnost všech zúčastněných. Ten souhlas je kdykoliv odvolatelný nebo přenastavitelný.  Opravdový konsent vyžaduje, že já sám/sama jsem v kontaktu se sebou, vnímám své potřeby a hranice, dokážu je komunikovat a to ideálně včas.

Komunikace umožňuje konsent udělovat, odebírat, ladit a dorovnávat tak, aby se ve vztahu lidé cítili bezpečně.

A jaké druhy vztahů si pod pojmem konsenzuální nemonogamie můžeme představit?
Zkuste si představit osu XY, kde je jedna osa o míře sexuální otevřenosti, tedy na kolik je v pořádku mít sexuální kontakt s dalšími lidmi a druhá osa je o vztahové otevřenosti, tedy na kolik je v pohodě mít emoční romantický vztah s dalšími lidmi.

Například swingování typicky znamená, že pár vyhledává sexuální experimenty v kontextu organizovaných událostí. V praxi to může vypadat tak, že jdou partneři do klubu, kde si navzájem povolili mít sexuální kontakt s dalšími lidmi. Ten se však nerozvíjí dál, s těmi jinými lidmi nenavazují další vztah a nestávají se součástí jejich života. Swingování se často pojí s akcemi, které jsou přímo za tímto účelem organizované.

Další druh konsenzuální nemonogamie je například otevřený vztah, kde většinou figuruje jeden hlavní pár, který si umožňuje sexuální vztahy i s jinými lidmi. Tyto další vztahy bývají dlouhodobější, nejen jednorázová setkání, a jejich fungování může být ohraničeno různými pravidly, například ohledně četnosti setkání. Otevřenost se týká hlavně sexuální roviny a neměla by se přetavovat do emočního romantického vztahu. Zase je to o konkrétních představách a přáních daného páru.

V případě párů, které si povolují jak vztahovou, tak sexuální otevřenost, obvykle používáme označení polyamorie. Pro tyto lidi je tedy v pořádku navazovat další vztahy, které mají jak sexuální, tak romantickou rovinu.

Ve všech těchto druzích vztahu se může lišit, kolik spolu primární partneři sdílejí, zda si říkají o každém setkání s někým jiným nebo jestli stačí, že si to na začátku povolili, ale potom už o tom nechtějí vědět do detailu.

Jak časté jsou takové vztahy?
V Česku na to nemáme dostupná data, ale ze zahraničních výzkumů víme, že zhruba 20 procent lidí s tím má nějakou zkušenost, tedy každý pátý a kolem 3-5 procent v nějakém otevřeném vztahovém uspořádání žije.

Ve své praxi se setkávám s nižšími desítkami klientů, kteří takto žijí, nebo nad tím přemýšlejí, ale to není reprezentativní vzorek. Téma konsenzuální nemonogamie sdružuje lidi v jedné facebookové skupině a tam je zhruba dva tisíce lidí.

Z vlastní praxe mám pocit, že počet lidí, kteří se o vztahovou otevřenost zajímají, narůstá, a to souvisí i s tím, jak moc je to téma medializované, jak moc se takové vztahy objevují ve filmech, tedy jak moc je to normalizované.

Momentálně běží v kinech film Hranice lásky. V tom filmu figuruje pár, který experimentuje s otevřeností, která postupně rozkládá jeho vztah. Co víme o životaschopnosti konsenzuálně nemonogamních vztahů a spokojenosti jednotlivců, kteří v nich jsou?
O spokojenosti, tedy o tom, jak se nemonogamním lidem daří, víme, že se nijak výrazně neliší od lidí v monogamních vztazích. Co se týče zdraví toho vztahu, tak to také vychází stejně jako u monogamních vztahů.

Lidé se často ptají na délku otevřených vztahů. Co se týče trvanlivosti nebo životaschopnosti nemonogamních vztahů, tak se také neliší. Mohou trvat týdny, měsíce nebo celá desetiletí stejně jako u monogamních vztahů. Jedna studie uvádí jako průměrnou délku celých osm let.

Na kvalitu vztahu můžeme pohlížet také perspektivou citové vazby, neboli „attachmentu“. Výzkumy na toto téma ukazují, že lidé v konsenzuálně nemonogamních vztazích bývají méně vyhýbaví, což poukazuje na komfort s blízkostí jiných lidí. V úrovni úzkostnosti se nijak neliší, to znamená, že se neobávají o ztrátu partnera více, než lidé v monogamních vztazích.

To, co ve filmu Hranice lásky není moc reprezentativní, je úplná absence diskusí. Není tam popsané, že k tomu, aby nemonogamní vztah mohl fungovat, je alespoň na začátku nutná otevřená diskuse, nastavování očekávání a sdílení toho, jak nám v tom je a co potřebujeme, aby nám v tom bylo dobře. Tohle je naprosto nezbytné a myslím, že je trochu naivní myslet si, že to zvládneme hned napoprvé perfektně.

V rámci společnosti však existují vůči otevřeným vztahovým nastavením určité předsudky a předpoklady, že to nevyjde, že tyto vztahy přece nemohou fungovat. Jen při přípravě na tenhle rozhovor jsem se s nimi setkala několikrát. Z čeho tyto názory vychází, když studie jasně ukazují na to, že ty vztahy jsou stejně zdravé a trvanlivé jako ty tradiční, monogamní?
Na hodně bazální úrovni to atakuje naše základní představy o tom, co je to vztah, co je to pár a co je to rodina. Je to ve velkém kontrastu s tím, v čem jsme vyrůstali. Monogamie a mononormativa, tedy předpoklad, že vztah jsou dva lidé, je silný a všudypřítomný.

Všichni jsme v tom vyrostli a představit si, že ta základní jednotka může být tvořena jiným počtem lidí, než jen dva je kontraintuitivní a tohle jde hodně hluboko.

Všichni jsme měli maminku, tatínka, babičku, dědečka. Jsme na to takhle zvyklí. Zajímavé však je, že i v naší monogamně založené společnosti máme spousty příkladů toho, kdy rodina znamená něco širšího než jen mámu a tátu. Například rodiny, kde figurují ex-partneři, ex-partnerky, jejich děti, děti z předchozích manželství, děti od jiných partnerů a tak dál. Tedy není to jen máma, táta a dvě děti.

K předsudkům přispívá i to, že pro mnohé je tohle vztahové nastavení obtížně představitelné a tím pádem jsou k tomu automaticky skeptičtí jako ke všem novotám. Také v tom může hrát roli strach z toho, co by to znamenalo pro mě, pro můj vztah, když bychom si připustili, že můj partner by mohl najít zalíbení v někom jiném. Proto je jednodušší si vůbec nepřipustit, že by něco takového mohlo fungovat a mohlo by se o tom mluvit otevřeně – je nám to nepříjemné, protože se v tom cítíme ohroženě.

Co jsou typické problémy, které řeší lidé v konsenzuálně nemonogamních vztazích? Liší se nějak od těch, se kterými se potýkají lidé v monogamních vztazích?
Nemonogamní lidi trápí podobné problémy jako jiné marginalizované skupiny, LGBTQ+, trans lidi a podobně. Například stres z toho, jestli s tím jít ven, jestli to bude dobře přijaté v práci, jestli mě za to nevyhodí majitel z bytu, jestli si učitel ve školce nebude myslet, že jsme špatnými rodiči… Hodně často lidi trápí strach z nepřijetí mainstreamovou společností.

Co se týče té emoční stránky tak se problémy, se kterými se tyto lidé potýkají, zásadně neliší od problémů jiných lidí. Pozitivní je, že lidé v konsenzuálně nemonogamních vztazích často bývají schopni mluvit o svých pocitech a potřebách a dalo by se říct, že jsou často emočně inteligentnější. To může být to, co je pro to předurčuje, nebo i důsledkem, protože když se tím procesem prochází správně, tak to často znamená hodiny a hodiny konverzací, během kterých lidé musí umět mluvit se svým nejbližším v partnerském vztahu, kde jsme všichni dost zranitelní.  

Pak je také důležité říct, že to, že někdo má konsenzuálně nemonogamní vztah, tak neznamená, že nežárlí nebo že si ti lidé navzájem neubližují. Ta odlišnost může být v tom, že o tom jsou víc schopní a ochotní mluvit a s žárlivostí pracovat, ale zraňují se a žárlí podobně jako lidé v monogamních vztazích.

Jak funguje rodičovství v rámci těchto vztahů?
Co víme, je, že děti mohou trpět marginálním stresem podobně jako děti dvou maminek nebo dvou tatínků, že mohou trpět kvůli předsudkům většinové společnosti.

Pro děti není problém, že kolem sebe mají další mámy, táty, strejdy, protože děti neřeší, jestli mamá spí se strejdou nebo máma spí s mámou. Naopak pro ně může být výhodou, že kolem sebe mají více dospělých, kteří jim věnují pozornost.  

Děti z těchto vztahových uskupení také vyrůstají kolem dospělých, kteří jsou často více otevření a zvyklí mluvit o svých problémech. Některé studie poukazují na to, že tyto děti mohou mít i větší emoční inteligenci.

Zároveň je tam riziko, že když je kolem dětí velká fluktuace partnerů, tedy když to nejsou stálí partneři, ale když jde o sérii kratších vztahů, tak děti pak mohou přicházet o někoho, kdo je jim blízký. To ale zcela záleží na tom, jak to má ta daná rodina nastavené. Je časté, že lidé v konsenzuálně nemonogamních vztazích mají rozšířený vztahový vzorec a nepotřebují se svými ex-partnery pálit mosty, ale třeba zůstávají nadále v kontaktu jako blízcí přátelé, což opět vychází z toho, že spolu byli nuceni po celou dobu dobře komunikovat.

Víme, proč lidé do otevřených vztahů vstupují?
Na základě kvalitativního výzkumu víme, že do toho lidé jdou kvůli hodnotové orientaci, že je to v souladu s jeho/jejími hodnotami. To často bývají hodnoty neomezovat, dávat svobodu sobě i partnerovi, naplňování jejich vztahovosti, protože do otevřených vztahových uspořádání často jdou lidé, kteří rádi vytváří komunity, cítí se lépe ve větších celcích než jen v těch nukleárních.

V jiných případech jde o naplnění sexuálních potřeb, protože se může stát, že ačkoliv je vztah jinak funkční a naplňující, tak je sexuálně nenaplněný. To může být třeba i pro to, že jeden má specifické sexuální preference, které ten druhý nechce nebo nemůže naplňovat, nebo třeba to, že jeden z těch partnerů utrpěl úraz nebo má nějaké zdravotní postižení, které mu neumožňuje sex mít.

Pro někoho je motivace čistě pragmatická. To může být například to, že má vztah na dálku, kdy se partneři nevidí dlouhou dobou. Nebo i třeba nátura zaměstnání, když je někdo  sex worker (sexuální pracovník/pracovnice, pozn red.).

Takový mýtus, který je dobré vyvrátit, je, že otevřený vztah je chumel lidí, kde je každý s každým zapleten. Nejčastější je vztahové uskupení, které si můžeme představit jako tvar V, tedy trojici například žena a dva muži. Ty dva muži se mohou kamarádit a trávit spolu čas, ale nemusí spolu spát, protože šance, že chemie, sexuální orientace a tak dál klapne všemi směry je spíš malá.

Existuje pro takové vztahy nějaké právní ukotvení?
U nás to určitě možné není. Jsou země, například na blízkém východě, kde to možné je. Co vím, tak v Americe se teď začíná diskutovat o tom, jak by se takové vztahy daly právně ukotvit, podobně jako se u nás zvýrazňuje debata o manželství pro všechny. Samozřejmě to prosazují zájmové skupiny, ale věřím, že to ještě trvat bude.

Lidé v těchto vztazích si mohou udělat svůj vlastní obřad, nějakou ceremonii, která jejich vztah zpečetí, ale nemají žádné právní výhody manželského svazku, což je problém například při nemoci, dědictví a všech věcech, kde nás manželství chrání. Částečně se to dá ošetřit individuálními právními smlouvami.

Jaká témata přináší lidé, kteří mají zájem o vztahovou otevřenost do terapeutovny?
Měla jsem jeden pár, který byl na počátku přemýšlení o otevřeném vztahu. Oba s tím souhlasili a přišli za mnou se zakázkou pomoci jim nastavit nějaká pravidla. Povídali jsme si o tom, na co si dát bacha, jak si nastavit hranice, které jim pomohou to celé navigovat, co se bude dít, když se dostanou do nějaké situace a tak dál.

Také se setkávám s tím, že přijde jeden z páru s tím, že přemýšlí o tom, že by chtěl nebo chtěla otevřený vztah a neví, jak to citlivě otevřít se svým partnerem, protože se bojí, že toho druhého zraní jen tím, že se o tom začnou bavit.

Také jsem pracovala s klientem, který se připojil k již existujícímu vztahu tak, že navázal vztah s jedním z toho páru. Přišel za mnou, aby si objasnil, zda se v tom cítí dobře nebo jestli chce mít tradiční exkluzivní vztah.

Pro lidi, kteří o takovém vztahu uvažují, je zásadní vědět, že ty chyby se dít budou. Když se člověk pouští do takhle neprobádatelného teritoria, tak dřív nebo později narazí. Monogamie za nás řeší spoustu dilemat a otázek, které jsou vyřešeny už strukturou toho vztahu. Jakmile tohle nastavení změníme, tak najednou přijde spousta otázek, které si musíme zodpovědět a je to hodně zodpovědnosti. Například jestli toho dalšího partnera představovat rodičům, jestli se můžeme držet v kině za ruce, co se stane, když nás spolu uvidí lidé z práce a tak dál.

Nakonec je důležité, aby zaznělo, že konsenzuální nemonogamie není pro všechny. Není to lepší nebo horší než monogamie, stojí to víc práce, ale jsou mezi námi lidé, pro které to může znamenat vyšší kvalitu života a spokojenosti. Opět bych ráda zdůraznila, že nejdůležitější je, aby v tom byli všichni dobrovolně, jakmile je tam nějaký nátlak z jedné nebo více stran, tak se už nemůžeme bavit o konsenzuální nemonogamii.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít