Schapiro: Ovčáček je vlastně vtipný. Teď už můžu veřejně říct, že s ním nesouhlasím

Spolu s odchodem Baracka Obamy z úřadu opustil svou pozici amerického velvyslance v České republice také Andrew Schapiro. S Prahou se ale definitivně neloučí a do metropole se zatím pravidelně vrací. Život v hlavním městě si už ovšem užívá jako obyčejný občan, který jezdí MHD, občas prohodí pár slov česky, pohybuje se po městě bez doprovodu ochranky a bez ostychu říká, co si myslí, nejen o české politice. „Užívám si, že zase můžu mluvit víc otevřeně, vyjadřovat své názory bez omezení,“ řekl v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Schapiro.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bývalý americký velvyslanec Spojených států Andrew Schapiro | Foto: Kristián Těmín

Pozici velvyslance jste opustil v lednu a od té doby jsme o vás moc neslyšeli. Co jste od té doby dělal?
Myslím si, že po odchodu z funkce je dobré na chvilku se držet zpátky, tak jako to udělal prezident Barack Obama, ale samozřejmě se s ním nechci srovnávat. Nyní mám tu čest vrátit se do advokátní kanceláře, kde jsem byl zaměstnán ještě předtím, než jsem se stal velvyslancem v České republice. Než ale zase naplno začnu s prací, dávám si trochu dovolenou. Naše děti dokončují školní rok v Česku, takže jsem teď hodně cestoval mezi Spojenými státy a Prahou. Se ženou jsme také měli možnost navštívit Polsko, plánujeme výlet do Dánska. Tohle období je skvělá příležitost k tomu užít si ještě trochu Evropu, než opět přijde nával práce.

Jaké to je být znovu obyčejným občanem a zbavit se povinností velvyslance?
Snažím se v tom hledat pozitiva. Je to rozhodně osvobozující, můžu jít ven, do obchodu, koupit si pastu na zuby nebo cokoliv jiného a nemít za sebou neustále ochranku. Můžu být také trochu spontánnější. Jako velvyslanec jsem měl problém třeba i s tím jít po setmění na zmrzlinu, pokud nebyla kolem ochranka. Bylo vždy složité vymyslet, jak to udělat a zařídit, aby se něco takového vůbec mohlo uskutečnit.

Teď si taky docela užívám to, že zase můžu mluvit trochu víc otevřeně, vyjadřovat své názory bez omezení. Ale když všechno tohle říkám, musím také dodat, že reprezentovat Spojené státy americké a jejího dle mého názoru skvělého prezidenta v této krásné zemi bylo jedním z nejlepších zážitků v mém životě a vždy si toho budu vážit a bude mi to chybět.

Dopisy z Prahy 1939-1941

Schapirovi prarodiče, manželé Czernerovi, kteří žili v Praze se třemi dětmi, se pokusili z Prahy před nacisty odejít. Dopisy představují reportážní popis každodennosti života rodiny ještě před deportací. Jsou psány jazykem intimity, rodinné lásky a naděje. České vydání zpracovala historička Kateřina Čapková. Rodina nabídla německému důstojníkovi svůj byt výměnou za povolení pro pět osob říši opustit. Místo pěti výjezdních povolení ale přinesl jen tři. Odjeli tedy jen rodiče a syn, pětiletá dcera Raya a sedmiletá Helga zůstaly v Praze se strýcem a tetou. Dcery po smrti matky našly v pozůstalosti krabici se 77 dopisy psanými jejich babičkou a dědečkem. S razítkem německé cenzury byly odesílané z Prahy do Ameriky v období let 1939 až 1941. První z nich líčily úzkosti, jak dostat vnučky do Ameriky k rodičům. Dopisy prolínaly zprávy a obavy o židovské obyvatelstvo, o to, jak s ním Hitler a české úřady naloží. Raya a Helga je přeložily do angličtiny a s vysvětlivkami nabídly světu autentické svědectví o bezpráví, kterého se na jejich blízkých dopustil antisemitismus a nacismus. Nyní kniha vyšla také v českém znění.

Chybí vám něco z Česka už teď?
Když jsem naposledy byl v Praze, znovu mi došlo, jak krásné město to je a jak je krásná tahle země. Opravdu je to jedno z nejpozoruhodnějších míst, které znám. Když jsem byl velvyslancem, nepoužíval jsem například hromadnou dopravu, teď mám konečně šanci vyzkoušet ji a musím říct, že Američané mají co dohánět, tady je to o hodně lepší. Samozřejmě mi ale chybí taky vřelí lidé, pivo, všechno tohle mi bude chybět ve Státech.

V posledních měsících jste hodně času věnoval také knize Dopisy z Prahy 1939-1941. Jde o korespondenci, ve které vaši příbuzní popisují svou komplikovanou životní situaci v době, kdy Evropou otřásá nacismus. Co pro vás vydání knihy v češtině znamená?
Myslím, že hodně vašich čtenářů bude vědět, že se moje matka narodila v roce 1934 v Česku a její rodina uprchla v roce 1939. Bylo to hodně dramatické, protože nejprve mohli odejít jen matka, otec a bratr mojí maminky, které v té době bylo pět a pozadu zůstala se svou o dva roky starší sestrou. Byla to velmi napjatá situace, nakonec se ale obě dvě dívky dostaly za rodinou do Spojených států díky vízům z americké ambasády. Zbytek rodiny ovšem nepřežil, naše rodina je totiž židovského původu.

Tato kniha je něco, z čeho mám obrovskou radost. Jde o českou verzi publikace, kterou vydala má matka v 90. letech ve Spojených státech. Je to kolekce dopisů, které si vyměňovaly s rodinou v USA, zatímco byly uvězněny tady mezi lety 1939 a 1941. Během čtení dopisů čtenář cítí, jak je situace vážnější a nebezpečnější. Dávalo smysl publikovat knihu také v češtině vzhledem k tomu, že ty dopisy byly původně psané česky. Jsem rád, že se to nakonec povedlo a kniha je na světě.

Myslíte si, že na tohle období dějin zapomínáme?
Myslím, že existuje riziko, že zapomeneme. Mnoho lidí třeba neví, že během 30. let hodně zemí, včetně Spojených států, odmítalo přijímat uprchlíky ze zemí okupovaných nacisty. Dnes se ohlížíme zpět a říkáme si, že tihle lidé přece nebyli nebezpeční a nebyl důvod je nepřijmout, otáčet jejich lodě zpátky k Evropě. Fakt ale je, že když se podíváme na průzkumy veřejného mínění z 30. let minulého století, vidíme, že většina Američanů nechtěla do země uprchlíky z nacistických zemí pustit. Báli se, že mohou být špiony, báli se, že je nebude mít kdo zabezpečit, že nezapadnou, a ozvěny toho slyšíme i dnes. Samozřejmě mluvím o mé vlastní zemi, nepotřebuju mluvit o evropských zemích, ale jsem velice zklamaný přístupem nové americké administrativy, která není ochotná pomáhat lidem v nouzi, lidem z Blízkého východu, kterým hrozí nebezpečí.

Co je podle vás hlavní sdělení, které má kniha českému čtenáři přinášet?
Myslím, že by to mělo být především to, že nesmíme zavírat oči a zakrývat si uši před zoufalými žádostmi lidí, kteří jsou v nebezpečí.

Stodenní milník Trumpovy administrativy

Není to tak dávno, co Donald Trump překročil hranici sta dní v Bílém domě. Jak zatím hodnotíte jeho působení v Oválné pracovně?
Abych byl upřímný, trochu se bojím toho, co se v naší zemi právě teď děje. Doufal jsem, že až se stane Trump prezidentem, začne být trochu serióznější a uvědomí si, jakou má zodpovědnost. Namísto toho se ale zdá, že stále oslovuje jen těch 45 procent lidí, kteří pro něj hlasovali.

Když pak Donald Trump nařkne Baracka Obamu z odposlechů bez jakéhokoliv důkazu, mluví o tom, navrhuje nový systém zdravotnictví, který nechá chudé a nemocné lidi bez adekvátní péče, to všechno mě trápí. Ale na druhé straně od něj občas slyším věci, které mě povzbuzují. Byl jsem rád, když například potvrdil náš závazek vůči NATO nebo když se po deseti minutách setkání s čínským prezidentem rozhodl nerozpoutat mezi USA a Čínou obchodní válku, takže to je skvělé. Ale jako občan se musím neustále bát, protože se zdá, že prezident mění rychle svůj názor. Přál bych si zkrátka trochu víc stability.

Existuje něco, co na novém prezidentovi oceňujete?
Myslím, že udělal správně, když se rozhodl pro útok na leteckou základnu v Sýrii po chemickém útoku v Chán Šajchúnu. Dokonce si myslím, že hodně lidí, kteří pracovali pro prezidenta Obamu, věří, že to bylo dobré rozhodnutí. Otázkou ale je, co přijde nyní. Nestačí totiž jen vystřelit pár střel, jsou zapotřebí návazné kroky. Tímhle se znovu vracím k tématu uprchlíků, protože prezident Trump řekl, že se pro útok rozhodl poté, co viděl obrázky mrtvých dětí v Sýrii. Hodně dětí ale klepe na naše dveře právě teď a my jim můžeme pomoct mnohem konkrétnější cestou.

Andrew Schapiro se vrací zpět do advokátní kanceláře, kde pracoval před tím, než byl velvyslancem. | Foto: Kristián Těmín

Věříte, že bude něco následovat?
Nejsem si tím jistý a i v rámci nové administrativy se zdá, že každý má trochu jiný názor. V jeden moment slyšíte velvyslankyni při OSN, jak říká něco absolutně jiného než ministr zahraničí. Ale chci být optimista. Jednoduché řešení pro Sýrii neexistuje, nejde ale, abychom se jen otočili zády a přestali se starat a nezapojovali se do světového dění. Mám pocit, že nová administrativa je na dobré cestě.

Donald Trump už několik měsíců vede také válku s některými americkými médii, která například mimo jiné označil za nepřátele amerického lidu. Vy sám máte s médii mnoho vlastních zkušeností. Co tím podle vás sleduje?
Některé věci, které říká, mohou vyznít tak, že si neváží práce novinářů, svobodných médií a nerozumí tomu, co je posláním médií. V našem systému, a díky za to, jsou jedním z největších obhájců svobody a demokracie.

Když jsem byl velvyslancem, nezajímalo mě tolik, jestli mě tisk chválil nebo kritizoval, líbil se mi čistě fakt, že existuje hodně hlasů, které jsou silné a novináři se tady nebojí ničeho. Myslím ale, že pro mnoho podporovatelů Donalda Trumpa je jeho postoj k americkým médiím sympatický. Hodně lidí ho volilo, protože jim přišlo, že je to muž, který zatočí s establishmentem. Možná ani hodně věcí, které říká, neberou vážně, ale protože s ním média nesouhlasí, musí přece něco dělat správně. A tohle je prostě doba, v jaké žijeme.

Jak byste popsal vztah mezi Českem a Spojenými státy?
Myslím, že je to skvělý vztah a tohle bude platit, ať se děje, co se děje, ať vládne v našich zemích kdokoliv. Naše vazby jsou dost silné a sahají daleko do historie na to, aby je nějak ovlivnily změny v rámci dnů nebo měsíců. Dobré vztahy mezi oběma zeměmi se datují zpátky k Wilsonovi a Masarykovi. Spolupracujeme v rámci bezpečnosti a armády, máme dobré ekonomické vztahy, máme dobré kontakty, kulturní výměny, je to zkrátka skvělý vztah, který podle mě bude jen pokračovat.

Trumpová má lepší češtinu než já, směje se žena velvyslance Schapira. Na Ovčáčka nereagovala

Číst článek

Přesto, stojí před námi podle vás nějaké výzvy?
Jsme uprostřed velice významného a nebezpečného období pro Evropu. Existují tu síly, které chtějí Evropu roztříštit, a jsou tu také síly, které ji chtějí udržet jednotnou. Jsou tu lídři, kteří chtějí lidi vystrašit, a jsou tu lídři, kteří chtějí lidem dodat odvahy, vést je a propojovat. Musím říct, že jsem byl velmi mile potěšen tím, jak dopadly poslední volby v Evropě, tak uvidíme, zda to opravdu znamená, že je populismus na ústupu. Když se dívám na americko-české vztahy, myslím, že bude ze strany Spojených států důležité pokusit se pomoct České republice, aby zůstala silnou a úspěšnou součástí Evropy během těchto náročných časů.

Zmínil jste populismus. Myslíte si, že je aktuální hrozbou také v Česku?
Nemyslím si, že jde o populismus, v jakém smyslu se to slovo běžně používá. Jedna z velmi povzbudivých věcí, které v Česku vnímám, je, že extremistické strany se tu netěší žádné velké podpoře, jako je tomu například v Německu v případě Alternativy pro Německo nebo ve Francii u Národní fronty.

Vnímám to tak, že extremisté tady moc velkou podporu nemají. Nejsem už velvyslanec, tak můžu mluvit trochu otevřeněji. Někdy lidé mluví o prezidentu Zemanovi jako o populistovi a já si myslím, že určitým způsobem možná trochu populistický je, rozhodně ale ne tak jako někteří nebezpeční evropští lídři.

Co by se podle vás Češi mohli od Američanů naučit?
Myslím, že Američané víc riskují. Nemyslím to ale ve spojitosti s politikou, spíš narážím na podnikání, školství. Mám pocit, že Američané ví, že je v pořádku něco zkusit a neuspět. Tady jsou lidé víc obezřetní, i když myslím, že mladší generace už je na tom lépe. Další věc je, a možná to za dob Donalda Trumpa nevyzní tak silně, ale vždy jsem věřil, že jedním z tajemství úspěchu USA a důvodů, proč jsou supervelmocí, je to, že Amerika byla vždy otevřená lidem z různých míst s různou minulostí a kulturou. Nebylo to vždy jednoduché, lidé se báli Irů, Italů, Židů, Číňanů, a přesto se tihle lidé stali součástí USA a udělali naši zemi lepší.

A naopak, co by se Američané mohli naučit od Čechů?

Už jsem některé věci zmínil, patří mezi ně určitě pivo a hromadná doprava. Češi také mnohem víc čtou. Byl jsem ohromen, když jsem viděl, kolik toho lidé v České republice přečtou a že nejde jen o noviny a časopisy, ale že přetrvávají i knihy. Myslím, že úroveň kultury je tu celkově vysoká. Už jen fakt, že se symfonie vysílá na veřejnoprávní stanici. Lidé tu berou kulturu vážně.

 

Ovčáček je vlastně někdy vtipný

Už jsme se bavili o prezidentovi Zemanovi, který patří mezi podporovatele Donalda Trumpa. Myslíte si, že tyto sympatie mohou posílit vztah mezi Českem a USA?
Těžko říct. Nedokážu odhadnout, co je v hlavě Donalda Trumpa, je to opravdu složitý člověk. Možná až se opravdu setkají, jestli k tomu vůbec dojde, ukáže se, jaká je mezi nimi chemie.

Několik vašich prohlášení na adresu českých politiků i prezidenta vyvolala v minulosti pozdvižení a dostalo vás na přední strany novin. Když se na to díváte zpětně, řekl byste cokoliv jinak?
Nemyslím si. Pro lidi kolem pana prezidenta bylo dle mého občas jednodušší ukazovat na americkou ambasádu a tvrdit, že ambasáda prezidenta kritizuje. I proto mi jakákoliv kritika na mou osobu přišla nelegitimní. Pozdvižení vyvolal můj komentář k plánované cestě Miloše Zemana do Moskvy v roce 2015. Rozpoutalo to velmi živelnou debatu a možná jsem to panu prezidentovi ulehčil, protože pak mohl říkat, že ho kritizuje americké velvyslanectví. Za špatný nápad to ale přitom označovali i přední lídři politických stran.

Měl jste někdy pocit, že kritika například z úst prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka na vaši adresu byla myšlená osobně?
Tahle práce mě naučila mít hroší kůži. Samozřejmě bylo pár situací, kdy jsem si vše bral osobně, ale pak mi došlo, že je to stále jen politika, a když člověk do téhle arény vstoupí, musí s tím počítat. Abych byl upřímný, myslím si, že Ovčáček je vlastně někdy vtipný. Teď můžu už veřejně říct, že s mnoha věcmi, které říká, nesouhlasím, ale mám pocit, že je to pro něj vlastně trochu hra.

Když mluvčí Ovčáček o vás něco psal na Twitteru, vnímal jste to jako zprostředkovaná slova prezidenta nebo názory mluvčího?
Nad tímhle jsem vždy přemýšlel a doteď netuším, jak to vlastně je. Rád bych odpověď na tuhle otázku sám znal.

Co byste poradil příštímu americkému velvyslanci v České republice?
Svému nástupci bych poradil, aby rozhodně nezůstával jen v Praze, ale vyjel také do krajů a poznal tak různé části země. Druhá rada asi je, aby se nikdy nebál mluvit nahlas o tom, v co on i jeho vláda věří, protože v momentě, kdy se člověk začne příliš kontrolovat, ztrácí dle mého na efektivitě. A v poslední řadě bych mu řekl, aby si psal diář, protože zažije spoustu skvělých věcí, které si bude chtít pamatovat. Já jsem tohle bohužel nikdy neudělal.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme