Hidžáb jako symbol víry, nebo znak útlaku? ,Rozdíl je v možnosti se svobodně rozhodnout,‘ říkají muslimky

V ulicích Íránu od poloviny září probíhají masivní protesty. Vyvolala je smrt Mahsy Amíníové po zatčení íránskou mravnostní policií kvůli špatně nasazenému hidžábu. Demonstrace rychle přerostly v rozsáhlé protivládní akce, na kterých se vedle hesel „Žena, život, svoboda“ ozývá často také „Smrt diktátorovi“. Znamením vzdoru íránských žen a dívek se stává sundávání hidžábů, které se v rukou režimu proměnily z náboženského prvku na symbol oprese.

Tento článek je více než rok starý.

Teherán/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Protesty proti mravnostní polici se rozšířily i do Athén

Protesty proti mravnostní polici se rozšířily i do Athén | Foto: Costas Baltas | Zdroj: Reuters

Akce na podporu demonstrujících v Íránu se rychle rozšířily i mimo zemi, lidé se s plakáty s tváří Mahsy Amíníové sešli například v Řecku, v Libanonu, ve Spojených státech nebo v České republice. Kromě íránských vlajek a tváře Mahsy Amíníové jsou častým motivem demonstrací právě ženské vlasy.

Některé protestující své vlasy na podporu Amíníové na ulicích stříhají, jiné je po letech zakrývání odhalují. Ženy v Íránu jako symbol toho, že nastal čas na změnu režimu, své hidžáby dokonce pálí.

Pro mnoho muslimek je přitom hidžáb klíčovým pilířem jejich osobnosti. „Hidžáb pro mě symbolizuje mou identitu. Přišla jsem k němu sama a začala jsem ho nosit na základě svého přesvědčení o tom, jak chci svou víru praktikovat,“ popisuje Eman Ghalebová, která je původem z Jemenu.

Hidžáb nasazuje od 13 let, kdy se sama rozhodla, že ho jako praktikující muslimka chce nosit. „Šátek znamená také mou svobodnou volbu oblékat se tak, jak chci já, a ne jak chce společnost nebo jak mě chtějí vidět ostatní,“ říká Ghalebová.

Ženy protestující v Istanbulu si na podporu Mahsy Amíníové stříhají vlasy | Foto: Dilara Senkaya | Zdroj: Reuters

Obdobně o zakrývání hlavy hovoří také Denisa Benouaová, která se narodila do česko-alžírské rodiny a následně si Alžířana také vzala. „Pro mě je hidžáb dalším krokem k Bohu, protože tím se mu přibližuji. Hidžáb je v Koránu něco jako ochrana, když se žena zakryje, šátek funguje jako štít. Nikdo neví, co je uvnitř, takže není důvod na ženu pokřikovat nebo pískat,“ popisuje Benouaová.

Sama si ovšem vlasy zatím nezakrývá. „Kdybych si v Česku vzala hidžáb, tak bych se necítila dobře, všichni by se na mě koukali,“ vysvětluje. Hidžáb tak měla na své svatbě v mešitě, nosí ho také při modlitbách doma.

Zakázané pro oko muže

V Koránu o hidžábu hovoří jediná súra, ovšem ne příliš konkrétně. „Slovo hidžáb (případně jeho perský ekvivalent) znamená závoj nebo závěsy, což může vypadat vlastně jakkoliv,“ vysvětluje novinářka afghánského původu Fatima Rahimiová.

„Vždy záleží na výkladu dané společnosti. V současném Afghánistánu nebo Íránu představuje hidžáb tlak režimu na ženy. Látka zde zakrývá jak vlasy, tak i ženskou siluetu, v některých případech (burka) dokonce i obličeje,“ říká Rahimiová.

V minulostí byl hidžáb i znakem skromnosti, blahobyt byl totiž díky šátku zakryt. „I tento význam je ovšem zneužíván pro kontrolu žen, který odděluje, co je mužské a ženské a toho, co má mít mužské oko zakázané,“ říká Rahimiová.

Protestující v Istanbulu s hesly „Žena, život, svoboda“ a vlajkami s tváří Mahsy Amíníové | Foto: Dilara Senkaya | Zdroj: Reuters

Přestože hidžáb pro mnohé muslimky představuje nutnou součást náboženství, klíčové pro Islám zůstává to, co je uvnitř, nikoliv jak věřící vypadá. „Ač sama šátek nosím a vnímám ho jako náboženskou povinnost, nezáleží podle mého názoru na tom, co má muslimka na sobě,“ říká Kateřina Gamal Richterová, která šátek nosí od svých 22 let.

„Šátek nebo jiný způsob zahalení o své nositelce nevypovídá často vůbec nic. Potkala jsem jak velmi nepříjemné zahalené ženy, tak nesmírně laskavé a zbožné muslimky bez šátku. Bohužel se v českých diskusích o muslimkách velmi často setkávám se zkratkou, že zahalená muslimka rovná se náboženská fundamentalistka. Ve skutečnosti jsou důvody pro nošení šátku velmi pestré a nejsou zdaleka tak jasné a jednoduché, jak si je tu mnozí lidé představují. Vždy je to o člověku, ne o šátku,“ dodává Richterová, kterou k Islámu přivedlo samostudium, následně se stala praktikující muslimkou.

Právo se rozhodnout

Neodmyslitelnou součástí nošení hidžábu je ovšem dobrovolnost. Protestující v Íránu i muslimky ve zbytku světa opakovaně upozorňují na to, že vynucovaná povinnost nosit šátek nemá pro víru žádnou hodnotu, právě naopak.

Hidžáb je v Íránu mocenský nástroj, tvrdí novinářka Engelová. Podle ní je určen k šikaně žen

Číst článek

„Žena má vždy právo na to se rozhodnout. Podle Koránu je šátek povinnost, ale když ho někdo nechce nosit a přesto musí, u Boha tím plus nezíská. Pokud člověka náboženství nedělá lepším, nemá ho praktikovat. Náboženství nesmí dělat z lidí nestvůry a nikdo nemá právo jiného k něčemu nutit,“ říká Denisa Benouaová, která podle svých slov k nošení hidžábu sama postupně dospěje.

„Nutit někoho nosit šátek je podle mě pokrytectví. Není to o přesvědčení člověka,“ souhlasí Eman Galebová. „Podporuji svobodnou volbu Íránek, stejně jako podporuji svobodnou volbu muslimek tady v Evropě nosit nebo nenosit šátek. Je to pro mě velmi hnusná věc, takhle s šátkem manipulovat a zaměňovat jeho význam. Namísto náboženského rituálu je šátek zneužit diktátorským režimem,“ říká Ghalebová.

Dlouhé vlasy namísto vlajky se staly pomyslným symbolem nesouhlasu se smrtí Amíníové, přinesly je i protestující v Los Angeles | Foto: Bing Guan | Zdroj: Reuters

Na paralelu s omezováním nošení hidžábu upozorňuje také Kateřina Gamal Richterová. „Když bylo v roce 1936 v Íránu Rezou Šáhem Pahlavím nošení šátku zákonem zakázáno a policie šátky ženám na veřejnosti strhávala, také se proti tomu mnohé ženy ozývaly, včetně feministek, které sice nezahalování vítaly, ale vadilo jim, že je to dáno zákonem a není to svobodná volba žen. To samé se děje dnes, ženám opět chybí možnost rozhodovat o tom, co si obléknou. Rozhoduje to za ně vláda, a ještě je trestá za neuposlechnutí,“ říká Richterová.

Občanský odpor je pak podle ní nevyhnutelnou záležitostí. „Jakmile o sobě žena nemůže rozhodovat sama a namísto žen rozhodují duchovní či politici, je to vždy špatně a je jen otázkou času, kdy se proti tomu ve společnosti vzedme tak silný odpor, že lidé vyjdou do ulic,“ podotýká.

Anonymita a kontrola

Mravnostní policie v současném Íránu ovšem nekontroluje pouze špatně nasazené hidžáby. Zaměřuje se i na délku oděvů Íránek nebo na jejich líčení. Zákon operuje na základě Islámské revoluce z let 1978-1979, oficiálním cílem nařízení je, aby se ženy oblékaly skromně.

Novinářka Fatima Rahimiová ovšem připomíná, že argument pokory funguje spíše naoko a ve skutečnosti skrývá touhu po kontrole žen.

Ženské tělo je nějakým způsobem zpolitizované skoro všude. Podívejme se do Spojených států, do Polska, na Slovensko, dokonce částečně i sem do Česka. Nemusíme jezdit nikam daleko,“ popisuje Rahimiová.

„Když jsem vyrůstala v Afghánistánu, tak jsem okolo sebe neviděla žádnou pestrobarevnost. Cílem čádoru (tmavý splývavý oděv, který zakrývá vše až na tvář, nošený zejména v Íránu a Afghánistánu, pozn. red.) je jednoduše černost, ženy vypadají všechny podobně. Jde o anonymitu,“ míní Rahimiová.

„Přestaňte nás zabíjet“ stojí na roušce jedné z protestujících v Bejrútu | Foto: Mohamed Azakir | Zdroj: Reuters

Protesty na podporu žen v Íránu se během posledních týdnů rozšířily do celého světa a účastní se jich praktikující i nepraktikující muslimové. Dokazují tak, že chápou, že i náboženský symbol se může stát v rukou tvrdé vlády bezpředmětným omezením. 

Chápu zlost a vztek íránských žen. Vždy je dobré se před jakýmikoli soudy zkusit vžít do pocitů člověka, který o sobě nemůže rozhodnout sám a zkusit si představit, jak by se choval na jeho místě. Nemám tedy pocit, že by protestující ženy pálením šátku jakkoli hanobily islámskou víru nebo hidžáb jako takový. Je to protest proti omezujícímu zákonu, proti výraznému omezení osobní svobody. Naopak obdivuji jejich statečnost,“ vysvětluje svůj postoj Kateřina Gamal Richterová.

Nerada bych, aby zapadlo, že v Íránu proti povinnému hidžabu bojují i ženy (a muži) silně věřící:

12:09 – 24. 09. 2022

16 376

Klíčem k pochopení hidžábu je podle ní možnost rozhodovat o vlastním těle a nakládat s ním dle vlastního uvážení. Zdůrazňuje také, že slyšet hlasy dobrovolně zahalených muslimek je pro problematiku zásadní. 

Byla bych ale ráda, kdyby si lidé u nás uvědomili, že co je pro jednu ženu symbolem útlaku, je pro jinou symbol emancipace. To vychází právě z možnosti či nemožnosti se svobodně rozhodnout. Často jsme totiž my, české muslimky, označovány za fanatičky nebo jsme uráženy kvůli tomu, že nosíme šátek, zatímco některé Íránky ho pálí. Ale i řada Íránek ho nosí, protože chtějí, stejně tak ho nosíme i my, muslimky v Evropě, protože si to tak přejeme. Vedle urážek býváme také vyzývány, abychom svůj šátek na znamení solidarity s Íránkami sundaly. Myslím si ale, že mnohem silnějším hlasem proti nucenému zahalování je hlas zahalené muslimky. A mezi zahalenými muslimkami v Česku jsem zatím nezaznamenala jediný hlas proti boji Íránek za svobodu,“ říká Richterová. 

Pošlapání vyznání

Denisa Benouaová protesty v Íránu podporuje, ale v sundávání hidžábu smysl nevidí. „Nevím, proč by si ženy, které jsou s ní (s Mahsou Amíníovou, pozn. red.), měly hidžáb na protest sundávat. Kvůli nějaké příšerné věci si sundají hidžáb a pošlapou tak své vyznání. To mi přijde jako nesmysl, ale samozřejmě ať si každý dělá, co chce. Za to, že si hidžáb sundám, budu nakonec platit já, ne vláda nebo policie. Je to dobré na přitáhnutí pozornosti, ale ve finále je to podle mě hloupost,“ říká Benouaová. 

Mahsa Amíníová není první obětí íránské mravnostní politiky. K podobným zločinům dochází desítky let

Číst článek

Eman Ghalebová zastává rozdílný názor, šátek podle ní v některých režimech hraje roli diktátorského nástroje. Pálení hidžábů ji tak nepohoršuje.

„Sundávání a pálení šátků nebo stříhání vlasů má na východě symboliku. Dělají to ženy, které chtějí upozornit, že se jim děje nějaké bezpráví. Mnohem více mi vadí, že režim zneužívá náboženský symbol s cílem dosáhnout svých cílů. Nikdy nevíme, jaký má konkrétní žena vztah s hidžábem, je to každého věc a přesvědčení, jak s ním naloží,“ míní Ghalebová. 

Současné protesty v Íránu jsou jiné zejména v tom, že se na stranu protestujících přidávají i konzervativní věřící. Proti konceptu mravnostní policie tak stojí nejen mladá generace, ale také věřící muži a ženy s šátky na hlavě. Nebojují přitom nutně proti celému režimu Islámské republiky, na povrch však vyplouvají i dlouhotrvající palčivé problémy, které vláda v Íránu neřešila. 

„Jde o dav lidí, každý člověk může mít jiné ideály. Hodně se mluví o ženských právech, protože ženy jsou v první linii protestů. Dále se řeší spravedlivé soudnictví a občanská rovnoprávnost,“ uzavírá Fatima Rahimiová.

Mahsa Amíníová | Foto: Majid Asgaripour | Zdroj: Reuters
Křišťálová Lupa 2022

Julie Šafová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme