Kvůli kadetovi se dvěma otci musela uruguayská armáda změnit formuláře
V Jižní Americe mají největší rovnoprávnost páry stejného pohlaví v Uruguayi. Zákon tam v případě manželství a adopcí vůbec neřeší pohlaví partnerů. Ilustruje to příběh Rubéna a Maria z malého města Mercedes. Jsou jedni z prvních homosexuálních manželů v Uruguayi a nejspíš jedni z prvních v Jižní Americe, kteří společně adoptovali dítě.
Mercedes je čtyřicetitisícové město s přízemními domky. V jednom z nich, v centru, spolu žijí padesátníci Rubén Pérez a Mario Bonilla.
Ruben, dražebník, je místní. Mario, veterinář, se k němu přistěhoval z o něco většího Paysandú.
Město leží ve venkovském zemědělském kraji, daleko od hlavního města. Nikdy se prý ale ani tady nemuseli skrývat.
S Mariem a Rubenem, manželi z uruguayského Mercedesu, natáčel jihoamerický zpravodaj ČRo David Koubek
„Kdo chce, s tím svůj život sdílíme. Kdo ne, od toho si držíme odstup. Ale vyžadujeme respekt. Akce budí reakci. Tenhle princip se nám vždy osvědčil,“ říká Ruben.
„Nikdy jsme se neuzavírali do ghetta. Nevyhledávali jen společnost gayů. Stýkáme se se všemi. A nikdy nás nikdo nediskriminoval,“ doplňuje Mario.
Oba partneři si občas skočí do řeči, často stejnými slovy. Pouštějí záznam ze svatby a vesele vzpomínají. Ukazují své rodiče, příbuzné a syna Camila, kterému bylo v době svatby 16 let.
S oběma byl od narození. Jeho matka, kterou znali, si ho nemohla nechat. Nabídli, že ho přijmou za svého. A udělali pro to hodně.
Nejdříve ho mohl adoptovat jen jeden. Pak přišlo registrované partnerství. Nato zkusili u soudu adopci pro oba, ale uspěli až po odvolání. Jenže se nedaly vyřídit doklady a změna jména. Definitivně se vše vyřešilo až s novým zákonem za vlády známého prezidenta Pepe Mujiky. Teď má Camilo jména obou svých zákonných otců.
Obavy z šikany se nenaplnily
Camilovi je dnes 18 let, má přítelkyni a většinu času tráví daleko, v Montevideu, kde studuje námořní akademii.
Říká, že vojenská škola má svá pravidla. Jedno z nich je vzájemný respekt. A to se dodržuje. Většina spolužáků ví, že jeho rodiče jsou dva muži, gayové. Nikdy prý ale na škole nezažil diskriminaci nebo posměšky. Je vděčný svým otcům za to, kam se dostal, a je rád, že bojovali za ony zákony, které prošly.
Rodiče Rubén a Mario se posmívání nebo šikany od dětí báli. Pak zjistili, že nemusí.
„Uspořádali jsme tady oslavu narozenin. Místo 40 pozvaných přišlo 80. A ostatní nikdy nezapomněli pozvat jeho,“ uvádí Mario.
Pak se báli ještě jednou, když ho dávali do katolického lycea. Že mu budou kněží něco vtloukat do hlavy. Ale žádný problém nenastal.
„Vždy, když člověk něco chce, musí být o krok napřed. V lyceu jsme vše předem projednali a nikdo nic nenamítal,“ vysvětluje Ruben.
I Camilovi prý vždy říkali pravdu. Právě na něj ve své anabázi vždycky mysleli. Když museli zase k soudu nebo na úřad. Bez něj by prý ani tu svatbu mít nemuseli.
„Kdyby se něco před tím stalo Mariovi, Camilo by neměl na nic právo - na důchod, na dědictví, na nic,“ podotýká Ruben a Mario dodává:
„Ne, nic by po mně neměl. I když jsem celý život jeho otec a dělám, co otcové dělat mají. A kdyby se Rubenovi něco stalo? Camilo by nebyl můj.“
To, co dělají pro sebe a syna, jako jedni z prvních v zemi, může sloužit i ostatním. Jako u zápisu do vojenské školy, když měli vyplňovat údaje o otci a matce.
„Ten důstojník říká: představte si, že po 107 letech existence národní armády musíme změnit formuláře,“ vzpomíná Mario.
Přístup obou dvou se dá shrnout jednoduše. Otevři se lidem a sami odhodí své předsudky.
