Posvátná hora Ararat i stejnojmenný koňak patří k Arménii, dělí je však hranice
Mají ji na každé lahvi legendárního koňaku a považují ji za vlastní, přesto se na ni dívají přes hranice. Řeč je o hoře Ararat. Arméni ji vidí z hlavního města Jerevanu a pokládají ji za symbol své historie, biblická hora sama ale leží v Turecku. Vztahy obou zemí jsou přitom dlouhodobě napjaté. Stejně jako s Ázerbájdžánem. V muzeu a destilérce koňaku Ararat mají Arméni už několik let schovaný sud, který prý otevřou, až se konflikt uklidní. Vlastní soudky s koňakem tam mají i světoví prezidenti nebo populární osobnosti.
Chladný vzduch nasáklý vůní koňaku. To je první dojem, kterého se dostane návštěvníkům hned při vstupu do Yerevan Brady Company. Průvodkyně Armine dlouhými uličkami odvádí hosty do obrovské haly, kde koňak dozrává.
Arméni ho uzavírají do sudů vyrobených z místního dubového dřeva. To se specificky podepisuje na chuti místního koňaku příchutí vanilky a čokolády. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři procenta lihoviny a této části se říká andělský podíl. „Takže ta vůně, co teď právě cítíte, je náš andělský podíl,“ vysvětluje průvodkyně a dodává:
„Naši odborníci s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukryta dvě velká tajemství, a to, že nejsme nikdy nemocní a jsme vždycky v dobré náladě. Takže se pořádně nadýchejte, ať máte dnes dobrou náladu.“
Každý sud má křídou napsané své číslo a letopočet. „Své vlastní soudky tady mají také někteří prezidenti,“ říká Armine a ukazuje například ten, který nese jméno rakouského prezidenta, libanonské hlavy státu nebo prezidenta Ruska.
„Když nás přijede navštívit prezident nebo státník z jiné země, tak mu stejně jako vám ukážeme naši destilérku a na konci mu pak jako dárek věnujeme jeden soudek plný dozrávajícího alkoholu. Každý z nich nás pak může požádat o svůj sud. Pokud to udělá, tak mu ale pošleme láhve Araratu, ale nikdy ne samotný soudek a jeho obsah, protože to je vlastnictví naší společnosti,“ vysvětluje Armine.
Sud má v destilérce i bývalý ruský prezident Boris Jelcin. Armine upozorňuje, že si o lahve koňaku může říct teď jeho rodina.
„Říká se, že Boris Jelcin ve své závěti napsal, že odkazuje svůj sud s koňakem své ženě. Je to sice osobní sud, ale pokud nás někdo z rodiny Borise Jelcina požádá, tak mu samozřejmě pošleme symbolickou láhev Araratu. Ale zatím to nikdo z Jelcinových příbuzných neudělal,“ prozrazuje.
Své soudky tady mají i celebrity, jako například srbský filmový režisér Emir Kosturica nebo anglický hudebník Peter Gabriel.
V další místnosti pak Armine vysvětluje, že po procesu zrání koňaku přichází na řadu ochucování. Poté je koňak přelit do skleněných nádob a proces už dál nepokračuje.
Na otázku Českého rozhlasu, jaké to je vyprávět návštěvníkům s takovým zaujetím o koňaku Ararat a dívat se přitom přes hranice na horu, kterou má každá láhev koňaku na etiketě, Armine ihned zareaguje:
„Pane bože, co je to za otázku? Víte, já pořád říkám, že Ararat je nedílnou součástí historie Arménie. A jaký z toho mám pocit, že je v Turecku? Ne zrovna dobrý, ale třeba se to zlepší, až Turci uznají arménskou genocidu.“
Po prohlídce přichází na řadu samotné ochutnávaní koňaku. Ten se má, jak vysvětluje Armine, vždy pít ze sklenky ve tvaru tulipánu, která se vejde do dlaně. A nikdy bychom si neměli zapomenout přiťuknout.
„My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni,“ vysvětluje Armine.
Arménský koňak má barvu sytého jantaru a čím pomaleji jeho kapky stékají po sklence, tím je starší. Zbožňoval ho například britský státník Winston Churchill.
