Válka v Chorvatsku poznamenala i národnostní menšiny

Na každou válku nejvíc doplácejí civilisté a příslušníci národnostních menšin. Nejinak tomu bylo i v Chorvatsku, kde válka vypukla před 20 lety. V západní Slavonii žili a dodnes vedle většinových Chorvatů žijí nejen Češi, Slováci a Srbové, ale i Němci, Maďaři nebo Italové.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Daruvar a Pakrac | Foto: Martin Dorazín

Lipik a Pakrac bránili i Chorvati, i Češi i Maďaři a byli s námi i Srbové, kteří nechtěli jít na tamtu stranu,“ vzpomíná pan Jaroslav Vozáb, šéf České besedy v oblasti Pakracu a Lipiku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Se zástupci národnostních menšin v Chorvatsku natáčel Martin Dorazín

„V naší oblasti mám 48 Němců,“ říká paní Cecílie. „Bylo jich 72, ale někteří už mi umřeli. Mezi zbylými je hodně nemocných a chudých. Jsme velmi chudobný spolek, nemáme prakticky žádné prostředky. My tady živoříme, tohle je mrtvé město.“

Národnostní menšiny spojuje chorvatský jazyk a také těžký život v této válkou silně poničené oblasti. Potvrzuje to i pan Anton Brunetta, který předsedá spolku 780 zdejších Italů. Ti sem přišli před 135 lety z chudých částí Itálie, vymýtili lesy a postavili své vesnice. Živili se zemědělstvím a výrobou cihel.

„Naše dnešní situace je stejná jako tehdy. Italové tady žili nuzně a teď je to ještě horší. Už před válkou začali naši mladí odcházet do Itálie, která jim poskytla pracovní povolení. Ženy a děti nechali tady a vraceli se na víkend, ale když začala válka, naložili rodiny a už se nevrátili. Odstěhovalo se víc než 100 rodin.“

Mladí odcházejí

Všechny zdejší menšiny se potýkají s odlivem mladých. Ve vesnicích už zůstává jen starší a nejstarší generace. Chorvatsko samo nemá prostředky na to, aby na venkově vytvářelo místa a perspektivu pro mladé. Němci a Italové nemají ani vlastní školy:

„My jsme Italové, ale nečteme ani nepíšeme italsky. Už to neumíme. Itálie nám sice pomáhá obnovit náš kulturní dům, ale žádné zvláštní investice k nám nejdou.“

„Já německy nemluvím dokonale, ale máme tady učitelku, se kterou plánujeme znovu zavést hodiny němčiny – je to nutné, abychom jako národnost přežili. Nevím, z čeho ale učitelku zaplatíme, nemáme žádné prostředky,“ lituje paní Cecílie.

Zástupci menšin si jednu věc přece jen pochvalují: v kraji vládne po válce téměř idylický národnostní smír a nedochází k žádným třenicím nebo incidentů ani mezi bývalými nepřáteli:

„Musíme přemýšlet kvůli našim vnuků, aby nezažili nikdy válku,“ apeluje Jaroslav Vozáb.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme