Válka v Chorvatsku poznamenala i národnostní menšiny
Na každou válku nejvíc doplácejí civilisté a příslušníci národnostních menšin. Nejinak tomu bylo i v Chorvatsku, kde válka vypukla před 20 lety. V západní Slavonii žili a dodnes vedle většinových Chorvatů žijí nejen Češi, Slováci a Srbové, ale i Němci, Maďaři nebo Italové.
Lipik a Pakrac bránili i Chorvati, i Češi i Maďaři a byli s námi i Srbové, kteří nechtěli jít na tamtu stranu,“ vzpomíná pan Jaroslav Vozáb, šéf České besedy v oblasti Pakracu a Lipiku.
„V naší oblasti mám 48 Němců,“ říká paní Cecílie. „Bylo jich 72, ale někteří už mi umřeli. Mezi zbylými je hodně nemocných a chudých. Jsme velmi chudobný spolek, nemáme prakticky žádné prostředky. My tady živoříme, tohle je mrtvé město.“
Národnostní menšiny spojuje chorvatský jazyk a také těžký život v této válkou silně poničené oblasti. Potvrzuje to i pan Anton Brunetta, který předsedá spolku 780 zdejších Italů. Ti sem přišli před 135 lety z chudých částí Itálie, vymýtili lesy a postavili své vesnice. Živili se zemědělstvím a výrobou cihel.
„Naše dnešní situace je stejná jako tehdy. Italové tady žili nuzně a teď je to ještě horší. Už před válkou začali naši mladí odcházet do Itálie, která jim poskytla pracovní povolení. Ženy a děti nechali tady a vraceli se na víkend, ale když začala válka, naložili rodiny a už se nevrátili. Odstěhovalo se víc než 100 rodin.“
Mladí odcházejí
Všechny zdejší menšiny se potýkají s odlivem mladých. Ve vesnicích už zůstává jen starší a nejstarší generace. Chorvatsko samo nemá prostředky na to, aby na venkově vytvářelo místa a perspektivu pro mladé. Němci a Italové nemají ani vlastní školy:
„My jsme Italové, ale nečteme ani nepíšeme italsky. Už to neumíme. Itálie nám sice pomáhá obnovit náš kulturní dům, ale žádné zvláštní investice k nám nejdou.“
„Já německy nemluvím dokonale, ale máme tady učitelku, se kterou plánujeme znovu zavést hodiny němčiny – je to nutné, abychom jako národnost přežili. Nevím, z čeho ale učitelku zaplatíme, nemáme žádné prostředky,“ lituje paní Cecílie.
Zástupci menšin si jednu věc přece jen pochvalují: v kraji vládne po válce téměř idylický národnostní smír a nedochází k žádným třenicím nebo incidentů ani mezi bývalými nepřáteli:
„Musíme přemýšlet kvůli našim vnuků, aby nezažili nikdy válku,“ apeluje Jaroslav Vozáb.
