Vesnice Kolontár se rok po zkáze opět probouzí k životu
Maďarskou vesnici Kolontár severně od Balatonu poznal celý svět po něčem, co by se dalo připodobnit k bahnitému tsunami. Tuny červeného kalu právě před rokem zasáhly obyvatele a jejich obyvatele. Dům, který přišel na řadu jako první, patřil Gizele Némethové. Stál hned na okraji. Jeho majitelka s manželem a čtyřmi dětmi už bydlí v novém, stále jim ale chybějí jejich staré předměty, osobní věci, anebo třeba recepty po prababičce, které ničivý kal odplavil. Starosta Károly Tili zase pro místní chce z katastrofy vytěžit co nejvíce.
Rok poté opět stojím na kopečku vedle kolontárského katolického kostela a pohlížím dolů. Domy už za potokem nevidím, strašné a děsivé, bahnem začerveněné ruiny už zlikvidovali, zem zarovnali, je to jakoby vyholené... Zrovna dokončují Památný park na počest obětí. Kousek vlevo stojí zničená budova, která vypadá, že byla kdysi stodolou. Nechali ji tu jako memento. Varujme a zavzpomínejme také…
Starosta Károly Tili se navenek vůbec nezměnil. Jen jeho projev je profesionálnější. Ze skromného starosty malé vesničky ukryté mezi maďarskými pahorky se stal mezinárodně známou osobností. Neexistuje snad světové médium, včetně Českého rozhlasu, pro které by se nebyl vyjadřoval. Získal praxi a sebejistotu. Chopil se příležitosti.
Reportáž Gregora Martina Papucseka z maďarské vesnice Kolontár v pořadu Zblízka na Radiožurnálu.mp3
Nyní ukazuje na ruinu, kterou zakonzervují, aby byla bezpečná, protože bude jednou zastávkou naučné stezky, tedy jakési Golgoty, křížové cesty pro turisty ze světa a zejména studenty, aby na vlastní oči viděli, jak je zranitelná příroda i člověk. Budova stála za domem sourozenců Stupfových, ale jejich souhlas k využití ruiny obec nemá, protože Anna a Ernoe Stumpfovi byli asi prvními oběťmi katastrofy.
Svůj kříž si tu nese každý, i starosta Tili. Musí například řešit i určité napětí ve vesnici, které vzniklo proto, že mnozí poškození dostali úplně nové a hodnotnější domy, než jaké měli předtím. Lidé jsou už takoví, že závidí. I jiní by nabídli svůj století dům z hlíny maďarskému státu, ale jejich dům červený kal nezalil.
„Lidské oběti samozřejmě nejsme schopni nahradit, ale příroda je schopná vykonat zázraky,“ ukazuje starosta vysokou kukuřici, kterou tady ještě nikdy neměli. Až dosud neznámý pohled na červený kal, ale Károly Tili zdůrazňuje pozitiva.
„Musíme teď z katastrofy vytěžit co nejvíc. Postavili nám krásné sídliště z nových domů, obnovili školu i místní úřad a díky podporám se můžeme pustit do budování kanalizační sítě,“ říká starosta a povzdechne si: to bude pokrok!
Zoufalství vystřídala naděje
Citově zásadně pokročila i Gizella Némethová, majitelka místního pohostinství Pod ořechem. Zoufalství před rokem u ní vystřídala naděje. Jejich dům byl přesně na okraji vesnice, jako první dostal zásah. Právě se chystali na hody, uklízeli v pohostinství, které provozuje šestičlenná rodina spolu s autoklempířskou dílnou. Už se jim začíná opět dařit, ale…
„To, co jsme měli, nedostaneme zpět. Nebudeme mít kolem sebe oblíbené předměty, bahno odplavilo naše drobné věci i svírku receptů po prababičce. Ale představte si, že pár dní po tom, co jsem o tom onoho času mluvila v televizi, přišel z druhého konce Maďarska pán a přinesl hrubý svazek rukou psaných, přefotografovaných a hlavně starých receptů, které sebraly tamější ženy,“ říká Gizella Némethová.
Ráda vypráví o tom, co se stalo před rokem, ne proto, aby se předváděla v médiích, ale proto, aby lidé věděli, co se stalo a kam po roce dospěl Kolontár. Vidím v jejích očích upřímné slzy.
„Takovou pomoc, podporu z celého Maďarska, jsme nečekali. Musíme poděkovat našemu premiérovi. Vida, jaká malá země, a přece jde o víc než o nějaké kontejnery pro postižené! Dá se tady opět bydlet. Dá se tady žít!“
