Filmařský bouřlivák Quentin Tarantino už delší dobu prohlašuje, že své řemeslo po desátém snímku pověsí na hřebíček. Není proto divu, že Tenkrát v Hollywoodu, jeho přídavek s pořadovým číslem devět do série svérázných příběhů, které nikdy nemusí daleko pro pořádný masakr, patří také k těm, které se nejvíce opírají o nostalgii.

Odpovídá tomu i skutečnost, že jeho nejnovější snímek zachycuje atmosféru zlomu dvou epoch, který s sebou vynáší napovrch nesplněná očekávání a obavy z toho, co přijde. Vybírá si k tomu konec 60. let minulého století a konec takzvané zlaté éry Hollywoodu, do níž umisťuje fiktivní, ale podle reality vymodelovanou postavu Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio).

Westernový herec získal slávu v 50. letech v televizním seriálu Zákon odměny, nikdy se ale nedočkal přerodu ve velkou filmovou hvězdu, jak mu všichni předpovídali. Jeho frustraci znásobuje fakt, že bydlí na slavné adrese Cielo Drive v Los Angeles hned vedle Romana Polanského (Rafal Zawierucha), v tu chvíli nejžhavějšího hollywoodského režiséra, a jeho manželky Sharon Tatové (Margot Robbie), kteří s ním ještě ani jednou neprohodili řeč. Malý záhonek mezi jejich příjezdovými cestami mu proto pouze dennodenně připomíná nedosažitelnost jeho velkých snů. A tak je teď z něj lehce nestabilní uzlíček nervů a chodící kuřárna, kterou dokáže ukočírovat pouze Cliff Booth (Brad Pitt).

Bývalý kaskadér platí za Daltonova současného šoféra, chůvu i důvěrníka. Samotný snímek vystihne jejich vztah slovy „více než bratři, ale méně než manželé“. Společně se tak tahle dvojka mužů ve středním věku, jejichž kariéra už svůj vrchol nejen viděla, ale stačila z něj i sejít, upíná ke vzpomínkám ve strachu z toho, co má pro ně přichystané budoucnost.

A jak Tarantino přiznává, Tenkrát v Hollywoodu dostojí svého názvu v tom smyslu, že nás v podstatě nechává zažít s Daltonem a Boothem – esencí filmových figur, které neexistovaly, ale mohly by – tři dny ve slunné Kalifornii let dávno minulých.

Se setměním se rozsvěcí neonový nápis nad vchodem do restaurace. Z pouličním maleb vzhlíží na kolemjdoucí největší hvězdy stříbrného plátna. „Je devět hodin ve městě andělů,“ hlásí rozhlasový dýdžej stanice KHJ z na plné pecky puštěného autorádia. Reklama vyzývá ke koupi nového nealkoholického nápoje. Komplexní podobu vzdálené doby hned nato ožívá ve vokálech a kytaře vysoce návykového hitu Deep Purple, který se nese vzduchem v doprovodu motoru Daltonova cadillacu.

Tarantino velice nápaditě skládá střípky vjemů a obrazů, které si z té doby uchoval v paměti. A mísí je dohromady s příběhy hollywoodských legend, které byly se stejnou pravděpodobností odžity i vymyšleny. Bere s sebou diváky na bouřlivý večírek v domě Hefnerova Playboye, na filmový plac, kde se natáčí dramatická scéna ve westernové krčmě nebo na opuštěný ranč, na kterém squatuje partička hipíků. Herecký talent DiCapria s Pittem přitom doplňuje úctyhodnou přehlídkou méně i více známých tváří v drobnějších rolí.

A pokud jde o ústřední dvojici představitelů, ti si užívají svůj návrat k filmu, jako by jim samotným nešlapala profesní krize na paty. Pokud tedy mám vůči Tarantinově novince výhrady, ani jedna nesměřuje na vrub opravdu delikátních, veskrze komediálních výkonů DiCapria s Pittem.

To samé se ale nedá říct o Margot Robbie a její roli Sharon Tatové, nad níž po celou dobu visí jako neodbytně temná připomínka její tragický osud. V roce 1969 se totiž stala obětí násilné vraždy spáchané následovníky kultu Charlieho Mansona. I ona se ale dočká své pocty. Tenkrát v Hollywoodu ji sice vykreslí v idealizované podobě zosobněného sluníčka se dvěma (jak se divák mnohokrát utvrdí) dokonale zdravýma nohama. Quentin Tarantino má ovšem v záloze i jiné zbraně.

Struktura třídenního vyprávění, ke kterému tentokrát nejsou potřeba kapitoly, nezvratně vede k přemítání nad významem filmů nejen pro ty, kteří v nich vystupují, ale i ty, kteří je od malička konzumují. Během skoro tříhodinové stopáže se přejde z čistokrevně tarantinovských akčně-konverzačních scén, plných instantně ikonických hlášek („Neplač před Mexičany.“), do tišších, spíše přemítavých momentů, které umí být naprosto kouzelné i trochu mimo. Snímek tak nepůsobí nejsilněji jako celek, ale spíše z něj vystupují jednotlivé části.

Jedna věc z něj nicméně vychází jasně. Bere za své prohlášení, že Hollywood je místem, kde se plní sny. A připomíná, že filmy jsou útočiště, kam se unikáme schovat před realitou. Ani v případě Tenkrát v Hollywoodu to není jinak.

Film Tenkrát v Hollywoodu má premiéru 15. srpna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít