Do Řecka v posledních týdnech přichází stále více migrantů a uprchlíků. V průměru 500 denně. Tak mluví zdroje řecké vlády i mezinárodních organizací. Stejné statistiky tento měsíc ukázaly, že v Řecku je už 4779 nezletilých běženců bez doprovodu. To znamená, že s sebou nemají žádného příbuzného nebo blízkého člověka.

Jsou to prostě děti a dospívající, kteří jsou sami. Z nich jen 1200 žije v bezpečných zařízeních, kde je o ně postaráno. Zbytek je buď v táborech, které jsou přeplněné, nebo žijí na ulici, případně ještě hůře.

Převzato z Plusu

Žádost řecké vlády o pomoc je tedy naprosto logická a ještě k tomu apeluje na sounáležitost, empatii a soucit. Tedy vlastnosti, které by měly být vlastní každému dobrému člověku. Počty běženců jsou nejvyšší od roku 2015. Do toho turecký prezident Recep Tayyip Erdogan hrozí, že otevře migrační brány do Evropy.

Vzhledem k vývoji v severní Sýrii a hrozbě nuceného přesunu Syřanů do takzvané bezpečnostní zóny přichází do Řecka, a tím i do Evropské unie, stále více lidí, kterým se pochopitelně do nestabilní oblasti nechce. Někteří nejsou místní, jiní se obávají dalších bojů a nebezpečí příchodu na území, kde žil a žije někdo jiný.

Projev lidskosti

V této situaci proběhlo v Evropském parlamentu slyšení, ve kterém zástupce řecké vlády řekl to, co na řeckých ostrovech plných uprchlíků potvrdí všichni: ať už místní, zástupci Frontexu, řecké vlády, neziskových nebo mezinárodních organizací. Rozhodují počty běženců, kteří jsou na místě. Když je jich moc, situace je neudržitelná. Někdo to řekne mimo záznam, někdo veřejně do médií.

Stejná slova zaznívala například i v roce 2017 a vloni, kdy se migrační tlak snížil. S tím, že pokud se počty příchozích zase zvýší, situace se z logiky věci samotné vymkne z kontroly. Uprchlické tábory jsou mnohonásobně přeplněné, na Samosu je kapacita tábora překročená desetkrát.

Aténská vláda volá o pomoc s argumentem, že Evropská unie je založena na solidaritě. Jsou v ní povinnosti a také práva. Není to jen o vybírání si toho, co se hodí, tedy například brát dotace a v nouzi se k ostatním otočit zády.

Hamáček ale postupuje stejně, jako jeho předchůdce Chovanec. I kvůli jeho přístupu a činům předchozí vlády k naší zemi doteď směřují slova „přikrývky a stany nepomohou, lidí je prostě moc“. A i kvůli očividné nesolidaritě má Česká republika na krku žalobu Evropské komise, kterou má podle posledního výnosu generální advokátky unijního soudu zaslouženě prohrát.

Důvod je, že Česká republika nejen běžence z Itálie a Řecka nepřijímala, ale dokonce ani formálně nenabízela možnost jejich přijetí. Teď nám hrozí tučná pokuta nebo jiné sankce, o kterých soud ještě rozhodne v případě, že skutečně žalobu prohrajeme. Což je velmi pravděpodobné.

Odcházející Evropská komise přitom dala jasně najevo, že kvóty můžeme splnit dodatečně. Sice samy zanikly, protože byly od začátku časově ohraničené, ale je možné ještě vše napravit. Přijetí čtyřiceti nezletilců z Řecka by Českou republiku nezatížilo. Naopak, byl by to projev lidskosti. Pragmatická výhoda je, že by to pro nás byla polehčující okolnost.

Náš ministr vnitra Jan Hamáček, který se považuje za sociálního demokrata, tedy člověka s tradicí solidarity, ale jakkoliv slevit odmítá. Dělá stejnou věc jako jeho spolustraník a bývalý šéf vnitra Chovanec.

Ten nejen že se zasloužil o žalobu kvůli kvótám, které čelíme, ale stal se také strůjcem vlastního pádu. Snažil se být tvrdý a radikální, ale zapomněl, že vždy se najde někdo radikálnější. Důkazem je příběh úspěchu Tomia Okamury. Cvičit na slovenských hranicích, posílat experty a chlubit se miliardami, ze kterých je jen minimum českých, je nehumánní oportunismus, který ničemu neprospívá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít