V roli velké strany vystřídalo sociální a občanské demokraty hnutí ANO a norma z jím proklínaných 90. let se mu najednou hodila. Zvykly si na ni i mnohé malé strany. A nebýt stížnosti senátorů zvolených za Starosty a nezávislé, platila by dál. Kde není žalobce, není ani soudce.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Lidová tvořivost může volebnímu zákonu jedině uškodit

Nedávno ale Ústavní soud využil příležitost sjednat spravedlnost a čtyři nejděsivější paragrafy ze zákona vyškrtl. Naneštěstí osm měsíců před sněmovními volbami, v situaci, kdy se politici nedokážou shodnout ani na způsobu boje se zákeřnou infekcí. Dá se za těchto okolností očekávat, že společně spíchnou zákon, který bude kvalitní a přežije roky?

Shodnout se musí velcí s malými, levice s pravicí, vláda s opozicí i sněmovna se Senátem. Připravit návrh není složité, v tom má soudce Jan Filip pravdu, stačí nějakých čtyřicet minut a hotovo. Jak ale do něj promítnout očekávání všech partají s parlamentní účastí?

Času je málo

Vládním stranám by se zamlouvalo Česko coby jediný volební obvod. Hodně o tom mluví zejména sociální demokraté. Ostatní jsou však proti, proto raději dál počítejme se čtrnácti kraji.

Hnutí ANO a SPD se zase přimlouvají za návrat aspoň nějakého bonusu pro vítěze. Zatím neúspěšně. Většina stran se shoduje na potřebě nově nastavit práh pro koalice. Pět procent jako u samostatně kandidujících partají jim přijde málo, zvlášť když už se začínají houfovat všelijaké vypečené skupinky na krajní pravici.

Převzato z Plusu

Jenže je tu problém. Čím víc lidové tvořivosti, tím větší pravděpodobnost, že se zúčastnění opět sejdou před Ústavním soudem. Mnohem rozumnější by bylo držet se při zdi a hledat jen nejmenšího společného jmenovatele. Úplně postačí, že bude nutné rozhodnout o způsobu přepočtu hlasů na mandáty. Kdyby se tak mělo dít v krajích jako před rokem 1998, hrozilo by opět zkreslení. Rovnosti se snáze docílí rozdělováním celostátním.

Panují rovněž obavy z návratu druhého skrutinia, v němž se distribuují zbylé mandáty. Kdysi o tom rozhodovaly sekretariáty, které určily, kdo z kandidátní listiny bude ten vyvolený a usedne ve sněmovně. V současnosti se hovoří o automatu, jenž by si vystačil sám podle pořadí na původní soupisce.

Přestože počáteční pozice, s nimiž vstupují strany do jednání, jsou vcelku zřetelné, k čemu dojdou v závěru maratonu, je ve hvězdách. Zatím se nejvíce usmívají lidovci, kteří coby nosič změny nabízejí svůj návrh novely volebního zákona, jenž už v parlamentu leží. Spokojí se s tím ale vláda, zejména činorodé ministerstvo vnitra?

Za normálních okolností by bylo přirozenější, kdyby přípravu volebních pravidel měli pod palcem zkušení vládní legislativci. Leč okolnosti normální nejsou a času je povážlivě málo. Na to, že se má jednat mezi stranami, mezi parlamentními komorami i na půdě jejich ústavních komisí, neměli by politici otálet. Ještě na jaře by bylo vhodné mít k dispozici paragrafové znění.

Pomyslným bičem může být hrozba, že bez kompletního volebního zákona nepůjde přetavit vůli voličů do podoby čerstvé sněmovny. Z Nejvyššího správního soudu sice zazněl návrh, že by mohl hlasy rozdělit svým výkladem, ale tato představa strany jedině popožene. Úplně jim stačí, že musí bleskově reagovat na Ústavní soud, jenž si naopak dal na čas.

Snad si u toho uvědomí, že šibalské kousky se dlouhodobě nevyplácejí a jen vrší komplikace.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít