Národní vyprávěnka o pražském jaru

Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa, od níž uplyne 21. srpna půl století, se podle Centra pro výzkum veřejného mínění zapsala do paměti 76 procent Čechů a 61 procent Slováků jako to nejhorší, co se ve 20. století stalo.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Okupace Prahy sovětskými vojsky v roce 1968 | Foto: Post Bellum

V kolektivním povědomí jde tedy očividně o událost ještě tragičtější, než byly obě světové války dohromady. Takzvané pražské jaro, tedy oněch osm měsíců předtím, než do tehdejšího Československa vpadlo půl milionu sovětských, polských, maďarských a bulharských vojáků, hodnotila naproti tomu ve stejném výzkumu kladně ani ne polovina dotázaných.

Do značné míry dokreslují tyto výsledky způsob, jakým se v letošním roce kulatých jubileí v České republice s rokem 1968 zachází: zatímco se veřejnost o něm dozvídala od začátku roku hlavně zpravodajská fakta bez souvislostí, začíná to pravé jubilejní šílenství kolem pražského jara teprve v těchto dnech, kdy se blíží výročí jeho konce.

Jedna vernisáž stíhá druhou, ale všechny ty výstavy mají jedno společné: budou otevřeny jen pár dnů, nanejvýš týdnů. Protože pak se přiblíží ono mystické datum, na něž je česká veřejnost fixovaná už od začátku letošního roku - 100 let od založení republiky.

Viděno střízlivě státního útvaru, jehož nejvýchodnější část naservírovali demokratičtí čeští politici na konci 2. světové války Stalinovi na zlatém podnose a o zbytek se před čtvrt stoletím podělili další dva demokraticky zvolení politici.

Demokracie na nových základech

Jistě, do zdejší národní vyprávěnky, podle níž je český národ odjakživa ve svých dějinách jen obětí a hříčkou cizích mocností, se invaze hodí dokonale. A všechno to, co jí předcházelo, tak může zůstat dál zasuto hluboko pod příkrovem toho, co následovalo: na začátku tzv. „normalizace“ museli lidé před podnikovými komisemi vypovídat, jak se staví ke vstupu vojsk“. Věděli sice, že jim na rozdíl od teroru 50. let nejde o život, ale o živobytí zcela určitě.

Tohle lámání páteří se na začátku 70. let odehrávalo celoplošně. A kolektivní byl i následný pocit ponížení a pachuť občanské bezmoci. Časem se v rodinách začalo tradovat, že celé to slavné pražské jaro byla jen taková šaráda soudruhů tam nahoře, kterou pak odnesli obyčejní lidé.

Není to jen škoda. Pro národní povědomí je to spíš katastrofa, protože se jedná o velice vzácnou a přitom promarněnou příležitost. Na oněch osm měsíců před invazí totiž může být český národ právem hrdý. A mohl by z nich čerpat inspiraci dodnes.

Podívejte se na vítězné snímky soutěže o nejlepší fotografii z roku 1968. Další fotky nabídne výstava

Číst článek

To, co se na začátku pražského jara snad mohlo jevit jako snaha několika reformních komunistů o vylepšování komunismu, se tehdy před očima měnilo v autentické úsilí celé společnosti o demokracii na nových morálních základech.

Komunističtí funkcionáři se veřejně přiznávali ke zločinům své partaje, političtí vězni žádali rehabilitaci, pod názvem „Klub angažovaných nestraníků“ se začalo formovat demokratické občanské fórum. Slogan o socialismu s lidskou tváří byl spíš součástí taktiky vůči Moskvě než skutečným programem. To, oč šlo většině lidí doopravdy, byla perspektiva života ve svobodě bez poručníkování partaje, která si osobovala výhradní právo na rozum.

Pražské jaro si svého času získalo ve světě respekt a obdiv. A má jej doposud. Pro českou veřejnost se ale plnohodnotným zdrojem inspirace nestane do té doby, dokud se nevyrovná i tou nejpalčivější kapitolou svých současných dějin: s obdobím normalizace.

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme