Musíme najít nový způsob vyprávění příběhů, říká izraelský dramatik Gur Koren
Tři sourozenci se setkají v advokátní kanceláři, aby si vyslechli otcovu poslední vůli. Tak začíná tragikomické představení Neperte se, prosím vás!, které uvedlo pražské Divadlo Palace. Do Česka u této příležitosti přiletěl také izraelský autor Gur Koren, který pracuje pro divadlo Cameri v Tel Avivu.
Hlavní postavy hry Neperte se, prosím vás! jsou inspirované vašimi sourozenci a do hry jste zapojil i sebe. Vychází také příběh ze skutečných událostí, nebo je to fikce?
To jsem si celé vymyslel. Charaktery třech sourozenců mají sice předobrazy ve skutečných lidech, postava jejich otce, dědečka, už ale ne. Když jsem tu hru psal, tak se moji rodiče těšili dobrému zdraví a byli oba na živu. Pravdou ale je, že se ten název odkazuje k tomu, co nám vždycky říkala maminka: Nehádejte se! A tahle rada zazní také v druhém obrazu představení.
VIDEO: Divadlo Járy Cimrmana zahájilo 55. sezonu v rozhlasové kavárně
Číst článek
Jak jste přišel na myšlenku napsat příběh o sourozencích, kteří se hádají kvůli dědictví?
Žiji v jedné izraelské vesnici. Někteří sousedi tam mají farmy, které svým potomkům rozdělí na různě velké části a okolo toho se točí mnoho sporů. Otec například v poslední vůli odkáže všechny pozemky synovi, který ve vesnici žije. A druhý, který bydlí s rodinou ve městě, proto dostane peníze. Navzájem se pak bratři osočují z toho, kdo dostal více a začnou se kvůli tomu i nesnášet. Jak říká můj bratr, sourozenecké vztahy jsou v lidském životě ty nejdelší, a proto se i ty neshody často vlečou desítky let. To mě na tom zaujalo při psaní nejvíce.
Nejméně tři vaše divadelní hry se soustředí na rodinné vztahy. Je to i kvůli tomu, že jsou vděčné na zpracování do dramatické podoby?
Pro mě jde o důležité téma. Je to pro mě aktuální i kvůli tomu, že mi nedávno zesnula maminka. Najednou vidím, co přesně to slovo „rodina“ znamená. Krev není voda. Často se tak těmto vztahům ve svých hrách věnuji. Nejde mi ale ani tolik o téma, jako o dobrý příběh.
Vy jste vedl studenty na třech izraelských hereckých školách. Jaká je vaše metoda a kterou radu říkáte začínajícím hercům nejčastěji?
Sleduji trendy. Chvíli se mi líbí to či ono. Na workshopech se snažím hercům dávat maximální prostor, aby byli sami sebou, aby nepřehrávali. Důležitá je pro mě pravdivost a jednoduchost. Proto svou metodu nazývám „fashion acting“. Je to jako s módou. Neustále se mění. Za pár let se tak možná budu věnovat zase něčemu dalšímu. Nenechám se tím ale omezovat, a když mě nadchne nějaké drama, tak se do toho rád pustím. Nejradši mám kombinaci humoru a pravdy, dramatu a komedie. Podle mě jsou tyto žánry spjaté.
Od roku 2018 jste dramaturgem ve velkém divadle Cameri v Tel Avivu, které bylo založené v roce 1944. Máte pocit, že dochází k proměně v přístupů mezi starší a mladší generací divadelníků?
Práci dramaturga nemám ještě dostatečně osvojenou. Přesto sleduji změny v celém izraelském divadelním světě. Mladší lidé přicházejí i k nám a nastupují místo vedoucích, kteří byli třeba o tři nebo čtyři desítky let starší.
Náš bývalý umělecký ředitel Cameri Theatre měl rád Shakespeara. Jezdil kvůli tomu do Londýna. Na jeho místě je teď mladší ředitel a ten na anglickém klasikovi nevyrostl. Sleduje Netflix a čerpá inspiraci z internetu. Je to přirozený vývoj. Chceme se v divadle otevřít světu a to samozřejmě přináší i konflikty mezi tvůrci. Důležité je ale naslouchat své intuici a dát možnost jak novátorským tak klasickým přístupům. Řešili jsme také, že nemáme dostatečné zastoupení žen v divadle. Všichni režiséři jsou muži. A to chceme také změnit.
‚V klaunovi je minimum herectví, ale maximum hravosti.‘ Měcháček chce svou prací dělat svět lepším
Číst článek
Jaká je vaše vize divadla v jednadvacátém století?
Na schůzkách s kolegy se o tom bavíme neustále. Na vaši otázku neexistuje správná odpověď, ale pokusím se. V Izraeli se teď pohybuje věkový průměr divadelního návštěvníka kolem sedmdesáti let. Divadlo potřebuje zaujmout novou generaci diváků. Mladé publikum sleduje hlavně online seriály. Musíme tak najít nový způsob vyprávění příběhů.
Na jedné slyším dramatiky, kteří říkají, ať děláme divadlo „jako Netflix“, na druhém konci stolu zase někdo říká, ať se držíme na divadelní scéně. Myslím si, že revoluce, v tomto ohledu, spočívá v propojení těchto pólů. Cílem je si vzít to dobré jak z divadla, tak z televize.
Například, aby herci na jevišti mluvili přirozenějším způsobem, jak to vidíme na obrazovkách. Před 20 lety nikdo z herců nepoužíval mikrofony. Dnes je má na tváři při vystoupení připevněný už každý. Lidé si zvykli vnímat zvuk z reproduktorů a vystupující jsou zase zvyklí hrát spíše před kamerou. Každá změna má světlé i stinné stránky.
V České republice byla divadla kvůli pandemii Covidu-19 zavřená většinu minulého roku. Bylo to podobné i v Izraeli?
My jsme zavřeli v březnu roku 2020 a otevřeli až teď dubnu. Bylo to pro nás velmi obtížné. Zasáhlo to celý kulturní průmysl. Herci si hledali nová zaměstnání a o to těžší to bylo pro herce, kteří se ještě k tomu starali o děti. Já jsem se osobně cítil sklesle a říkal si, že nemám najednou „hodnotu“ v takovém světě. Neviděli jsme světlo na konci tunelu. Nikdo nám neřekl, kdy bychom mohli zhruba otevřít.
Byl to ale skvělý čas na psaní scénářů a také přemýšlení, jak by šlo divadlo dělat jinak. Domnívali jsme se třeba, že se do hlediště už možná nevrátí nejstarší generace diváků. Měli jsme černé myšlenky. Báli jsme se, že už se nikdy nevrátíme na pódium, že nebudeme hrát pro lidi. Ale i kvůli tomu jsme mohli psát, co jsme chtěli.
V některých ohledech byly texty drsnější a zkoušeli jsme si i různé techniky, nehledě na diváky. To bylo vlastně požehnání. Teď už jsme se vrátili do normálnějšího provozu a je to podobné jako před pandemií. Uvnitř jsme ale všichni prošli změnou.
V Izraeli se podařilo velmi brzo naočkovat velkou část populace. Pomohlo to také kulturnímu životu postavit se rychleji zpátky na nohy? Vrátili se diváci zpátky do sálů?
To, že se lidé vůbec vrátili do divadel, považuji za zázrak. Vlna nakažených se teď u nás drží docela vysoko. Návštěvníci ale i přesto na představení stále chodí. Dokonce jsme měli nemocné některé herce. Nic jsme ale nerušili, protože jsme si řekli, že když jsou lidé v hledišti, tak musíme také hrát. Přeobsadili jsme postavy a hercům, kteří před tím neměli téměř žádnou zkušenost s danou hrou, jsme dali do ucha naslouchátko a radili jim z režie.
Nemůžeme si dovolit, abychom znovu ztratili kontakt s publikem. Když například zavře obchod, může ho pak znovu jednoduše uvést do provozu. Na divadelníky ale mohou lidé rychle zapomenout. Vláda teď nechce, abychom zůstali úplně otevření, abychom žili více méně „normálně“ s covidem. Proto musíme za otevřená divadla bojovat. Kdyby byl totiž opět lockdown, bylo by to pro nás strašlivé.
