Byla těhotná, ale nepamatovala si své jméno, popisuje režisérka filmu Útěk svou inspiraci
Každému se občas stane, že zapomene peněženku, doklady nebo přijít na domluvenou schůzku. Hlavní postavu nového polského filmu Útěk postihne ale mnohem horší ztráta paměti. Zapomene na celý svůj dosavadní život. Její příběh natočený podle skutečné události viděli diváci v předpremiéře na přehlídce polského filmu v Praze, v ostatních kinech se bude promítat od příštího týdne. Snímek přiblížila pro Radiožurnál režisérka Agnieszka Smoczyńská.
Jak těžké bylo Marii, která vás svým příběhem inspirovala, kontaktovat?
Nebylo to tak těžké. Kontaktovali jsme polskou národní televizi, kde se objevila v jednom jejich pořadu jako žena, která si nepamatovala nic ze své minulosti. Producenti nám po svolení dali Mariinu adresu. S Gabrielou Muskalovou, která k filmu napsala scénář, jsme pak nasedly do auta a vyrazily za ní.
Pamatuju si, že když jsme dorazili na místo, bylo tam jenom prázdné pole a uprostřed něho osamělý dům. Uvnitř byl muž, kterému mohlo být kolem čtyřiceti let, a žena. Hned jsme poznaly, že je to Maria. Pohostila nás kuřecím vývarem a my se jí mezitím ptaly na všechny otázky, které nás zajímaly.
Byla těhotná, ale nepamatovala si své jméno, popisuje režisérka filmu Útěk svou inspiraci. Rozhovor s autorkou natáčel Martin Hrnčíř
Nebyla Maria vystrašená z případného dalšího natáčení po tom, co se objevila v celostátní televizi?
Řekly jsme jí, že Gabriela je herečka a já jsem režisérka a že nás zaujal její příběh, který jsme v televizi viděly. Chtěly jsme se zeptat jen na pár otázek a její odpovědi si nahrát. Toho se nebála. Působila dojmem, že je mimo tento svět, že v ten moment nebyla úplně s námi. Jako by byla rozkročená mezi skutečným světem a tím vnitřním, s jejími vzpomínkami.
Popisujete tedy ve filmu její příběh?
Byla to pro nás pouze inspirace. Především ten moment, kdy se objevila v televizi a ve studiu zazvonil telefon, ve kterém zaznělo, že volá její otec. Když jsme ale Marii potkaly osobně, tak jsme věděly, že nechceme popisovat její příběh. Navštívily jsme totiž ještě doktora, který měl pacientku s podobnými problémy.
Její osud byl v něčem stejný jako Mariin. Našli ji zmatenou na ulici ve Varšavě, byla těhotná a nevěděla, jak se jmenuje ani odkud pochází. Pak vystoupila také ve zmíněném televizním pořadu a tam ji objevil její otec. Se scenáristkou jsme nechtěly přesně opisovat realitu, ale pochopit jednání těchto žen a vytvořit důvěryhodnou filmovou postavu.
Autorkou scénáře je Gabriela Muskalová, která si nakonec zahrála i hlavní postavu Alicju. Neměly jste kvůli tomu neshody?
Ze začátku jsem z toho měla strach. Když jste totiž mladá režisérka a přímo na natáčení chce být i scenáristka, vyvolá to ve vás pochybnosti, jestli vás náhodou nechce usměrňovat. A ještě k tomu když pak chce hrát hlavní roli.
Gabriele trvalo jeden rok, než skript připravila. Po dopsání příběhu si dala několikaměsíční pauzu a pak se prostě rozhodla, že bude hrát hlavní postavu. Jistě, bylo to náročné. Jednou jsem chtěla charakter hlavní role trochu pozměnit, ale naše diskuse dospěla až do momentu, kdy se mě Gabriela zeptala: „Chceš se kvůli tomu hádat?“ To byl okamžik, kdy si myslím, že mi začala důvěřovat.
Váš předchozí film Vábení sirén v sobě kombinuje různé žánry, například i muzikál. Jak s hudbou pracujete v novém snímku?
Hudbu k útěku složil český skladatel Filip Míšek, ale můj přístup k soundtracku byl tentokrát jiný. Chtěla jsem, aby byla hudba minimalistická. Snažila jsem se pracovat především s tichem, které se s muzikou prolíná. Když jsem se o této myšlence bavila s Filipem, tak řekl, že si také myslí, že by tam nemělo být moc hudby. Chtěla jsem, aby se i diváci soustředili hlavně na postavu Alicji.
Ve filmu se často objevují tiché, potemnělé scény s hlavní hrdinkou. Inspirací pro výtvarnou část filmu byla polská umělkyně Alexandra Urbanová. Co přesně se vám na jejích obrazech líbí?
Maluje ženy, ze kterých cítíte, že nejsou v pořádku. Není to jenom kvůli barvám, ale pocitům z celého obrazu. Inspirovaly mě také malby Alexandry Waliszewské a snímky amerického fotografa Gregory Crewsona.
