Lamač ženských srdcí i v osmdesáti. Herec Jack Nicholson slaví životní jubileum
Ďábelským úsměvem, upřeným pohledem a zdviženým obočím fascinuje Jack Nicholson filmové diváky už bezmála půl století. Živelný herec vytvořil několik legendárních postav stříbrného plátna, získal tři Oscary a rekordních 12 nominací, jakož i pověst jednoho z největších hollywoodských lamačů ženských srdcí. Hvězda kultovních snímků Bezstarostná jízda, Přelet nad kukaččím hnízdem, Cena za něžnost nebo Lepší už to nebude slaví osmdesátiny.
„Na osobnosti Jacka Nicholsona milujeme prakticky vše, počínaje jeho maniakálním smíchem, černými brýlemi, zapáleností pro role nebo citem na zásadní režiséry, se kterými spolupracoval,“ uvedla Zuzana Kameníková, ředitelka pražského kina Aero, které aktuálně uvádí jeho filmy.
K těmto režisérům patří i Roman Polanski, který si Nicholsona vybral pro roli detektiva ve svém ikonickém bravurním thrilleru Čínská čtvrť (1974). Nicholson si tu dokonce nechal zlomit nos, což je v hollywoodském systému věc nevídaná: „Jack je ten nejpříjemnější člověk na práci, kterého jsem kdy potkal, dokáže rozmazlit režiséra i scenáristu, protože v jeho ústech znějí i ty nejhorší texty prostě skvěle,“ řekl o něm Polanski.
Vybrané filmy Jacka Nicholsona
2007 Než si pro nás přijde 2006 Skrytá identita 2006 Lepší pozdě nežli později 2002 O Schmidtovi 1997 Lepší už to nebude 1994 Vlk 1992 Hoffa 1992 Pár správných chlapů 1989 Batman 1987 Čarodějky z Eastwicku 1987 Jako nepoddajný plevel 1987 Vysíláme zprávy 1985 Čest rodiny Prizziů 1983 Cena za něžnost 1980 Osvícení 1978 Utečeme na jih 1975 Přelet nad kukaččím hnízdem 1974 Čínská čtvrť 1973 Poslední eskorta 1970 Malé životní etudy 1969 Bezstarostná jízda 1967 Hells Angels on Wheels 1964 Brána do pekla 1964 Ensign Pulver 1958 The Cry Baby Killer
Naopak jako násilník McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975) s dalším režisérským velikánem Milošem Formanem je Nicholson předobrazem všech světových rebelů.
A v napětím napěchovaném Osvícení Stanleyho Kubricka se zase převtělil do šílícího spisovatele Jacka Torrence.
„I málo je s ním na dlouho,“ říká další režisérské eso Martin Scorsese, jenž se s impulzivním hercem dlouho znal, ale před kamerou ho měl až v krimi Skrytá identita (2006) coby gangstera Franka Costella.
Nicholson se narodil v New Jersey dva roky před začátkem druhé světové války. Otec John Joseph dělal dekoratéra výloh, matka Ethel byla kadeřnicí a provozovala salon krásy, o šestnáct let starší sestra June tancovala ve varieté: „Vyrůstal jsem mezi ženami a naučil se, co mají rády a jak s nimi vycházet,“ vzpomínal jednou pro Daily Mail.
Později vyšlo najevo, že jeho sestra byla ve skutečnosti jeho matkou. Za ní odjel v sedmnácti do Kalifornie a začal se posléze věnovat svému úmyslu stát se hercem.
Zpočátku to moc nevypadalo, kromě epizodních rolí psal scénáře a zkoušel režírovat, první film The Cry Baby Killer u diváků propadl, následovaly další nepříliš úspěšné.
Ale pak přišel opilý, svobodomyslný odborář a jižanský právník George Hanson v Bezstarostné jízdě (1969) a první nominace na Oscara. Na festivalu v Cannes, kde snímek vyhrál cenu pro nejlepší debut (režie Dennis Hopper), si Nicholson uvědomil, že to dokázal.
A začal natáčet: Malé životní etudy (1970), Poslední eskortu (1973) a další slavné tituly.
Za Osvícení (1980) překvapivě oscarovou nominaci nezískal, ale o čtyři roky později už trofej vyhrál za roli za bonvivánského astronauta v melodramatu Cena za něžnost (1983).
Třetího Oscara má za obsedantího spisovatele v romantické komedii Lepší už to nebude (1997). Celkem má na kontě přes 50 vesměs dobrých snímků.
Exceloval i v dramatu Pošťák zvoní vždy dvakrát, bizarní strašidelné komedii Čarodějky z Eastwicku nebo v hororu Vlk. Doopravdy naplno byl naposledy k vidění ve Skryté identitě. A nyní se má vrátit na plátna kin v anglické verzi německého snímku Toni Erdmann.
Kromě vlastních pěti dětí a zástupů žen, jež prošly jeho životem, má Nicholson rád Vladimira Putina či Fidela Castra a tuto příchylnost nijak nacionálně nezdůvodňuje: „Vždycky jsem ho měl rád,“ prohlásil jednou o druhém z nich.
Když mu předávali cenu Amerického filmového institutu za celoživotní výkon, jeho kamarád Danny DeVito poznamenal: "Dle mého skromného názoru je nesmrtelný. Čas Jacka Nicholsona je od roku 1937 do nekonečna. Je to čas širokého vědoucího úsměvu, který je bez konce stejně jako všechny americké dálnice."
