Pokaždé jsem tančil na jiné protéze, říká Ježek o StarDance. ‚Trénovali jsme čtyři hodiny denně,‘ líčí
Šestinásobný paralympijský vítěz, šestinásobný mistr světa, moderátor Radiožurnálu Sport, ale dnes už také tanečník. Jiří Ježek ve StarDance ukázal, že i přes svůj hendikep dokáže držet krok ve správném rytmu, a přestože pro něj televizní soutěž v posledním kole skončila, v rozhovoru pro iROZHLAS.cz uvedl, že nevěřil, že bude s protézou vůbec schopný tančit. „Myslel jsem si, že zvládnu víc, ale to už nešlo,“ podotýká nakonec Ježek.
Jak jste si užil účinkování ve StarDance?
Stálo to za to. I kdybych věděl, že to dopadne takto, tak do toho jdu znovu. Těch dva a půl měsíce učení byl strašně zajímavý proces. Nevím, jestli to bylo srovnatelné se sportem, ale bylo to jako poznávání těla. Nikdy jsem nevěřil, že budu schopný tančit.
Cyklista Ježek slaví životní jubileum. ‚Mentálně se cítím na 14 let,‘ přiznává. Proč nechystá oslavu?
Číst článek
Měl jste s tancem nějaké zkušenosti, nebo jste se učil jako absolutní amatér?
Vůbec, nula, ani taneční. S tím jsem do toho šel, že už to bude samo o sobě těžké, protože chlap v padesáti letech, když se rozhodne tančit, tak by to bylo těžké, i kdyby byl kompletní a zdravý. S tím mým hendikepem jsem vůbec netušil, co mi to dovolí a co půjde.
Ale ukázal jste, že jste na tom v padesáti letech fyzicky lépe než kdejaký třicátník...
Dobře, ale pořád je to padesátileté tělo a to člověk neokecá. Hůř se učím, jsem unavenější a cítím to na sobě. Myslím, že jsem měl rozpolcené pocity, že jsem byl chvílemi překvapený, že to jde, a chvílemi jsem byl v totální depresi, že to nepůjde. Pořád jsem neviděl znatelné pokroky a říkal si, že jestli s tímhle přijdu do prvního přímého přenosu, tak to bude strašná ostuda. Ztrapním se před národem a ztrapním i Lenku Noru Návorkovou, že mě nebyla schopná to naučit. Odjížděl jsem zničený, protože tohle je výborná soutěž na to, když někdo potřebuje zašlapat své ego.
Když přišlo na lámání chleba a od čtvrtka do první soboty jsme byli na Výstavišti, zkoušeli tance s orchestrem, generálka a pak ten večer... To bylo tak strašně intenzivní, co se týče adrenalinu, stresu, strachu, euforie. Nemám problém vystupovat před lidmi, dvacet let dělám přednášky pro sály, moderuji velké akce, dělal jsem v televizi, pracuji v rádiu. Nevěděl jsem ale, co to udělá v kombinaci s tím, když budu dělat něco, co neumím. Když mluvím o svém příběhu, moderuji, jsem připravený, tak to jde, ale vystoupit s něčím, co neumím, to je těžké.
Není to ani tréma, spíš obrovský respekt to nezkazit a to se mi podařilo. Ty tři večery, co jsme měli tance v přímém přenosu, tak se nám podařily nejlépe za celé dva měsíce.
Kolik času jste musel týdně věnovat taneční přípravě?
Dva měsíce přípravy to bylo každý den v týdnu, jednou za 14 dní jsme si dali den volna, protože někdo nemohl, a vycházelo to tak na čtyři hodiny denně.
Tak to je dost i na bývalého profesionálního sportovce, ne?
Myslel jsem si, že zvládnu víc, ale to už nešlo. Když se blížily přenosy, tak jsme to museli zkrouhnout na tři hodiny denně, protože už mi to nebrala hlava.
Takže to bylo náročnější po psychické stránce?
Ano, pro mě to bylo náročnější mentálně. Pro herce, kteří nejsou třeba tolik fit, tak pro ně je to náročné fyzicky, ale jsou zvyklí učit se role, tak to mají jednodušší mentálně. Já měl úplně zavařenou hlavu. Přijel jsem domů a musel jsem na dvě hodiny usnout.
A když byste popsal intenzitu tanečního tréninku?
Docela velká. Je to intenzivnější, než když si jdete zaběhat. Ale tanec trvá minutu a půl a jedete absolutně naplno celým tělem. Nemůžete povolit svaly, protože tělo musí být v permanentní tenzi. V tréninku je to tisíckrát opakování jednoho pohybu, aby byl dokonalý. Je to spíš ubíjející. Některé svalové partie, které jsem nepoužíval, tak ty trpěly nejvíc. Když jsem měl dostatek energie v létě a ještě třeba vyjel na kolo, tak jsem zjistil, že mi posílily nohy.
30:39
Třicet let jsem nevěděl, co je pohyb. Nabídka tančit přišla jako dar z nebes, říká vděčně spisovatel Hartl
Číst článek
A zvládal jste si třeba ještě zasportovat, než jste šel tančit?
Výjimečně. Jen když jsem věděl, že máme krátký trénink a měli jsme jen dvě hodiny, tak jsem šel ráno běhat, ale to bylo asi jednou. Když se podívám na svůj účet na STRAVA (sociální síť na záznam sportovních aktivit – pozn. red.), tak je tam dvouměsíční prázdno.
Měl jsem tu ambici zpočátku, tak jsem Lence říkal: „Hele, dáme si to navečer, já bych si dopoledne vyjel na kolo a až bude tma, půjdeme trénovat.“ Udělal jsem to přesně první dva dny a pak zjistil, že to nejde. Když jsem pak třeba Lence neřekl, že jsem byl na kole, tak ona po pěti minutách říkala: „Hele, tys byl na kole, viď?“ Nohy jsem měl slabé a unavené.
Nebál jste se zranění?
Lenka je v tomhle skvělá, že umí učit. Brala to postupně. Když jsme dělali quickstep, který skoro celý odskáčete na špičkách, tak tím, že mám nohu jen jednu, tak to chodidlo strašně trpělo. Trvalo to třeba měsíc. Tělo si zvykalo jako při klasickém tréninku. Dnes udělám věci, které jsem předtím nedokázal, protože noha byla slabá. Chodidlo bylo třeba tak unavené, že jsem dva dny skoro nemohl chodit. Nebál jsem se, že si něco vyhodím, i když se to stává, ale naštěstí to se mi nestalo.
Jste zvyklý na cyklistické tretry či běžecké boty, ale co taneční střevíce?
Připomínalo mi to boty na lezení, které jsou o číslo menší. Noha nejdřív strašně trpěla, ale tělo je tak zázračné, že si zvykne na všechno. První měsíc jsem si říkal, že to nemůžu vydržet. Naštěstí jsem pak jel s Radiožurnálem Sport do Paříže na olympiádu, tam jsem měl pauzu a tělo si odpočinulo, ale pak jsme jeli už v kuse a to už bylo chodidlo lepší.
Jak moc vás limitoval váš hendikep?
Vadil a překážel. Je to tanec, pohyb na nohou, musí být přesný, jinak to nefunguje. Byla to obrovská písemka pro Lenku, aby postavila choreografii tak, aby se hendikep projevil co nejméně, protože jsme šli od začátku od techniky. Když jsme narazili na nějaký prvek, který by tam měl být, aby porota ohodnotila, že to byl plnohodnotný jive nebo tango, tak jsme ho vynechali a nahradili ho něčím jiným.
Překvapilo mě, že jsem byl schopen s protézou zatančit téměř vše. Bylo to pak ale náročné na zbytek těla. Nešlo to odtančit jen nohama, ale musel jsem vybalancovat krok, aby to nebylo poznat.
Ze StarDance mi chybí nejvíc čas strávený na tréninku, přiznává Adamczyková po specifické sezoně
Číst článek
Musel jste si protézu nějak upravovat?
Ano, měli jsme tři tance a každý jsem tancoval na jiné protéze. Měl jsem připravené čtyři protézy a zkoušeli jsme, která je nejlepší. Byly to sportovní protézy, které jsem používal během sportovního života na volejbal, nebo tango jsem tančil na protéze na chůzi a jive na protéze, kterou používám na horském kole.
Nabídl jsem Lence, co všechno by šlo, a ona mi popsala, jak tanec vypadá, co je podstatou, a podle toho zvolili protézu. Když to nešlo, vzal jsem jinou.
Takže tu, kterou vám ukradl Oskar Hes ve videu, tak to byla jedna ze čtyř?
Ano, to byla zrovna ta na jive. S tím nápadem přišel Oskar, protože jednou po tréninku jsme se bavili, že nám přijde, že je StarDance moc vyhrocená mezi fanoušky a hrozně prožívají, co se tam děje. Chtěli jsme to odlehčit a on vymyslel tohle. Řekl kamarádovi, kterého zná, a hned první video jsme natočili hrozně rychle. Myslím, že to mělo docela úspěch.
Kdo je podle vás favorit?
Je to hrozně ošidné. I ten, kdo dobře tančí a je mi třeba sympatický, tak to neznamená, že bude sympatický milionům lidí, co posílají esemesky a to rozhoduje. My jsme vypadli proto, že si všichni mysleli, že jsme v pohodě. Moji fanoušci posílali třeba esemesky někomu jinému a pak se všichni divili, jak to dopadlo.
Počty esemesek jste se pak dozvěděli?
To ne, to nám nikdo neřekl. Nezveřejňuje se to, aby s tím tanečníci nemohli kalkulovat a udělat si třeba kampaň na instagramu, jsme na tom špatně, zachraňte nás. Ani nevíme, s kým jsme soupeřili na posledních místech. Fakt nevím, koho považuji za vítěze, ale je očividné, že třeba Oskar Hes, Marta Dancingerová a Lucka Vondráčková fakt tancují skvěle.
Co jste říkal na to, když se Chili Tě roztrhly v přímém přenosu šaty? To byly strašné nervy...
No to teda byly. My na to koukali a nevěděli, co bude. Mezi námi není žádná rivalita a fakt to tak je. Nevěřil jsem tomu, šel jsem tam s tím, že tam bude dobrá parta, ale bylo to ještě silnější, než jsem si představoval. Jako kdyby se něco dělo vaší sestře. Zvládli to ale neuvěřitelně a naštěstí je to nestálo vyřazení. S Kubou Mazuchem si sedli, mají dobré nápady, jsou kreativní a čísla mají nejhezčí. Tyhle čtyři páry tančí zhruba na stejné úrovni, takže tam pak rozhodují esemesky.
Čím to je, že ve StarDance není rivalita taková jako u jiných soutěží?
Je to atmosférou celého pořadu, i štábu a lidí kolem. Marek Eben, Tereza Kostková, je tam extrémně milá atmosféra i v zákulisí. Kostymérky, maskérky, kameramani, režie, všichni jsou milí. Každému je líto, ne to, že vypadl, ale nejvíc mi bylo líto, že už nemohu být v té komunitě a potkávat se. Přejeme si všichni navzájem, protože je vidíme od čtvrtka do soboty, kdy se na Výstavišti zkouší, a pak když se to večer povede nejlépe, tak je to obrovská euforie. Přímý přenos vás donutí ze sebe vymáčknout to nejlepší.
Nejhorší pocit asi je, že když jste v tom rozstřelu a vidíte, že jste s někým, u koho nechcete, aby vypadl, ale zároveň nechcete vypadnout taky. Všichni si tam extrémně přejou. To na ostatních reality show není, tam si jdou lidi po krku, jsou založené na kontroverzi a do takových věcí bych nešel, i když jsem jednu nabídku dostal. Nemám rád konflikty a to byl důvod, proč jsem zvolil StarDance.
Budete tančit i dál?
Ano, i s Lenkou doufám, protože máme nějaké nabídky na předtančení na plese. Když už jsme se to tak dlouho učili, tak to rádi předvedeme. Plesy jsou příjemné, předvedeme tance a zbytek si povídáme o StarDance. Překvapilo mě, jaký je to fenomén, protože lidé se ptají, jestli to tak opravdu je, a zajímají je zákulisní věci. Lenka to už zažila, já ne, ale je to opravdu hezké.
Je něco, co vám StarDance vzala?
Ani asi ne. Vzalo mi to samozřejmě asi tři měsíce času, léto jsem letos úplně vymazal a neviděl modrou oblohu. Mám nejsvětlejší kůži za posledních třicet let, protože jsem skoro vůbec nebyl na sluníčku. Beru to ale jako investici do krásného zážitku. Ani to, že jsme smolně vypadli na začátku, tak mě nemrzí. Jsem zvyklý brát věci, tak jak jsou, a to, co nemůžu ovlivnit, tím se netrápím. Naopak jsem pyšný na to, jak jsme zatančili. Slyšel jsem, že nikdo nečekal, že budu moct tančit s protézou.
Další neuvěřitelná věc jsou vzkazy, které dostáváme ještě týden po konci v soutěži. Psali nám, že to bylo super, že je to motivuje, a někdo mi i psal, že se styděl jít tancovat, že se cítí nemotorný. Když ale viděl, že mohu tancovat s dřevěnou nohou, tak slíbil manželce, že půjde v 50 letech taky do tanečních. Psala i spousta lidí s hendikepem, že jsem pro ně motivací. Mohli jsme tím i oslovit lidi, kteří třeba sport nesledují, takže to mělo větší dosah. Z toho mám radost a naplnilo to asi i smysl, proč jsem tu šanci dostal.
