Fotograf Karel Cudlín: Sověti byli okupanti. Když ale vojáci odcházeli, bylo mi jich až líto
Fotograf Karel Cudlín má na svém kontě už šestnáct cen Czech Press Photo. Po celém světě měl už víc než šedesát výstav. Fotoaparát s sebou nosí neustále. Snad kromě chvil, kdy jde venčit čivavu. S minipsem v košíku pak ale fotí aspoň mobilním telefonem. Cudlín byl hostem ve vysílání Českého rozlasu Plus.
Karel Cudlín nafotil, co zbylo z vojenských kasáren v Milovicích. Má tak dost jasný obrázek o životě a pak i odsunu sovětských vojáků z Československa.
Několik let také patřil mezi oficiální fotografy prezidenta Václava Havla. Až do roku 1989 fotil pro už neexistující týdeník Mladý svět, v devadesátých letech dělal pro Lidové noviny, Respekt nebo Revolver Revue.
A když se dnes za tou dobou ohlédne? „Mladý svět byl týdeník a Lidovky deník, což je něco jako továrna. Byla to ale fantastická a hektická doba, což jsem jako fotograf vnímal asi ještě o krapet intenzivněji,“ vzpomíná ve vysílání Českého rozhlasu Plus.
Uprchlíci v Milovicích
O konec normalizace a začátek demokracie se tehdy zajímal celý svět, takže i on dostával zajímavé pracovní zakázky ze světových médií nebo agentur.
Fotograf pobýval v jednom z nejnebezpečnějších měst světa. Podívejte se na snímky z Port Moresby
Číst článek
„V roce 1991 jsme se i s Danou Kyndrovou pustili do velkého cyklu fotografií o uprchlících. Ti tehdy bydleli v Milovicích, v barácích po odcházející sovětské armádě. Tehdy jsem se rozhodl tu dobu zdokumentovat a nafotil odchod sovětských vojáků jako jakýsi cyklus. Jako jakýsi konec doby revoluce.“
Při pohledu na jeho milovické a dnes už archivní fotografie prý na něj sáhne lehká nostalgie. „Mé vzpomínky mají hned několik rozměrů: jedny patří setkávání s konkrétními vojáky, v dalších pak vzpomínám na objekty a věci, které všechno obklopovaly.“
„Důstojníci komunikovat odmítali a jen nás hnali pryč. Se záklaďáky to bylo jiné. Někteří nám snad i fandili - hlavně ti, co sami pocházeli z pobaltských zemí. Otevřeně se mluvit báli, ale bylo na nich vidět, jak doufají, že k podobným změnám jako tady dojde i u nich doma.“
Vojenské ‚umění‘
Cudlín vzpomíná i na „vojenské umění“ v domech, které byly po mnoho let užívány jako kasárna.
„Také tam byly vojenské instruktážní tabule, plechové nebo snad i železné nástěnky, na zem spadlé pěticípé hvězdy, ostnaté dráty, celé domy natřené na rudo nebo naše státní vlajka, pod kterou bylo doslova nekonečné smetiště odpadků.“
A přestože to byli okupanti, prý mu jich někdy bylo opravdu líto. „Byli to řadoví, obyčejní vojáci a ti za ten systém nemohli. Občas to bylo až komické. Na letišti jsme třeba objevili dětský kočárek, ve kterém byl kýbl s barvou, se kterou se lajnovaly čáry, podle kterých pak přistávala letadla. Na druhou stranu z toho prostředí šel strach, protože SSSR tehdy ještě ovládal velkou část světa, přitom to byl medvěd na hliněných nohou,“ dodává fotograf své postřehy z počátku 90. let.
Fotil jsem Václava Havla
Cudlín se dostal i na místa, která mu dnes může kdekdo závidět. Třeba když fotografoval pro Správu Pražského hradu a od roku 1996 do roku 2003 se stal jedním z pěti oficiálních fotografů prezidenta Václava Havla.
„Mohl jsem být v blízkosti tak významného státníka a podívat se na místa, kam bych se určitě sám jen tak nedostal.“ Prý ale nikdy nebylo nějaké tabu, tedy co nafotit nesmí.
„To byly věci založeny na nějaké dohodě a slušnosti. Měl jsem dokumentovat průběh cesty někam, nebo někoho, kdo sem přijel. Ono nešlo o to někoho zesměšnit, a když se řeklo: tohle nefotit, tak se samozřejmě fotoaparáty schovaly.“
Dohromady šlo o zakázku třeba na několik dní v měsíci, ale taky z toho vznikly možná až tisíce fotek, které jsou dnes zřejmě uložené v archivu Pražského hradu.
„Já vždy rád fotil portréty černobíle, ale těch opravdu důležitých dodnes zbylo několik desítek. Víc jich nebude,“ říká závěrem Karel Cudlín.
